Když člověk slyší píseň padajícího listí.

Všude je krajina zbarvená do krásných podzimních palet a když se člověk zastaví a poslouchá, slyší i ty listy, jak se snášejí k zemi. Ta tichá procházka s přetlakem myšlenek......

Co vůbec víc psát......

„Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.“
– Ruth Rendell

Snad jen, že ......

„Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhne záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.“
– Jan Werich

Všechny obrázky se po kliknutí zobrazí v plné velikosti.

Když jsem v brzkých ranních hodinách procházel městem, zněla mi v uších jedna píseň v podání Haničky Hegerové. Stejně, jako mě pronásledovly myšlenky, proč ten, který vtiskl této písni nádherný text se chce angažovat v něčem takovém, jako je politická žumpa.

Já to osobně nepochopím...

jsou čtyři ráno nebo víc
jsem vzhůru koukám na měsíc a nebo dolu do ulic
kde lampy bloudí
snad je to jedna z nočních můr
co vidím to je soudní dvůr a ten mně teď soudíSoud rána to je nespavost
a notně potměšilý host
je seriózny na výsost a tak mě teď soudí
..........................................