Jak se vlastně pozná kulturnost národa?

Přiznám se, že pořádně ani nevím. Je to ve vzdělanosti, v odpovědnosti, slušnosti?  Jací vlastně jsme? Jaký je každý z nás?

Když o této otázce přemýšlím, automaticky se mi vše spojuje s výchovou a hodnotovým žebříčkem každého jedince. Jenže, jako jedinci se často a jakýmsi samospádem spojujeme do pomyslných grup, jejichž společnou spojnicí jsou dobré či špatné vlastnosti, chování a vystupování. A tak se individuální znaky stávají znaky masy, ať již v dobrém či špatném.
Někdo možná namítne, že jsou tyto znaky dány i zařazením do sociální kategorie. V mnoha diskusích lze vyčíst, jak je mladá generace špatná, ničeho si neváží a neumí se chovat.
No, s jistou dávkou pokory se musím přiznat, že i já jsem do jisté míry v tomto rovněž kritický. Na druhou stranu si však musím položit otázku, proč by měla být mladá generace slušná, když své vzory od útlého věku přebírá od svých nejbližších, tedy z vlastní rodiny a od nás ostatních.
Jak se vlastně pozná kulturnost národa……

třeba taková klasická situace v rámci běžného silničního provozu. Čtyřproudá silnice, rozdělená pásem se zelení, přechod pro chodce a blízko škola. Ideální situace sledovat tu „ kulturnost“ národa.  U přechodu pro chodce stojí hlouček školáků z nedaleké základní školy a vedle nich dva senioři. Červený panáček na semaforu, jasně stanovující zákaz vstupu do jízdní dráhy automobilům, které se rozjíždějí od blízké křižovatky. Jenže senioři jsou senioři a bez ohledu na jejich omezenou pohyblivost přecházejí silnici. Nedbaje na to že tam stojí děti, jadrnými slovy častují řidiče, kteří si dovolili na ně zatroubit. Já vím, možná namítnete, že ti senioři byli třeba barvoslepí. Možná i hluší, přestože jsem je po vkročení na silnici varoval, že už jedou auta, na což mezi zuby procedili, že to stihnou. A já jen opět politoval řidiče, kterému kdyby se ti senioři namotali do jízdní dráhy, tak to on ještě odnese, neboť měl předvídat, že ten či onen senior je prostě blb a že mu tam vleze.
A nejhorší na tom je, že tento příklad, kdy jde i o život dětem nedávají jen senioři, ale i dospělí a mnohdy jejich vlastní rodiče s obvyklou větou: neboj, to stihneme.
Otázka o té naší kulturnosti mě nedávno napadla i při mé první návštěvě Lidlu.
No já hlupák stará, kdybych si býval zjistil, kdy je zahájení té či oné akce……
No připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Mezi hlavními postavami byli lidé rozdílného věku, dle zaparkovaných vozidel i různého sociálního postavení, od starších zkorodovaných vraků, až po všechny ty BMW, Audiny……
Velkým překvapením bylo pozorovat ten chumel lidí kolem košů s akčním zbožím. Chvílemi jsem až litoval, že nejsem vlastníkem neprůstřelného oblečení či alespoň ochranné přilby. A taky takové ty věci, co si dávají do úst boxeři, aby si uchránili vlastní chrup. Vypadalo to na pořádnou rvačku, v některých případech i neférovou, protože někteří sice měli jen holé ruce, ale jiní zase hole v ruce. Z jednotlivých hádanic jsem pochopil, že je v akci nějaké to oblečení, které pokud někdo přeci jen z onoho lidského davu stihl urvat, posoudil ho, zda-li  mu je nebo není.

No a když mu nebylo, tak jak mu to v ruce zůstalo, mrsknul to zpět do davu. Když jsem viděl, jak se po zemi válí zboží, igelity i kousky krabic, připomnělo mi to situaci rozoraného pole, které navštívilo stádo divokých prasat.

Ale kdo ví, třeba oněm nakupujícím křivdím, třeba se tam skutečně nejdříve dostala ty čtyřnohá divoká prasata, která svými rypci vše přeryla.
Možná by to bylo i pozitivním zjištění, než zjištění, že tito dvounozí prasátka moc kulturnosti a slušnosti v sobě nemají.

Naštěstí tam však byli i ti slušní zákazníci, co stejně jako já, nevěřícně kroutili hlavami. A tak věřím, že až na tyto a podobné výjimky, nejsme na tom s tou kulturností národa úplně špatně.