Kognitivní disonance - jsi jejím otrokem?

Úvod o otroctví je snad trochu odvážný. Snad i troufalý - jsem svobodný člověk ve svobodném světě a tak bytí v jakémkoliv otroctví považuji za nemožné. Je opravdu něco, co bych sám nedokázal plně ovlivňovat? Uvidíme....

Je výše uvedené tvrzení možné, nebo ne? Vezmeme kognitivní disonanci postupně - kognice (souhrn našich znalostí) mezi sebou maji´ dvoji´ typ vztahu, disonance a konsonance. O disonanci mluvi´me v prˇi´padeˇ, kdy v nás uvnitř vzniká duševní chaos - ocitneme se mezi dveˇma neslucˇitelny´mi postoji, na´zory, idejemi.

Jak se v takovém případě rozhodnout? Podvědomí nám říká "potlač chaos a nastol vnitřní klid". Jak?

Počátky teorie kognitivní disonance. 

V psychologii má významný vliv a někteří psychologové ji dokonce označili za nejvlivnější teorii v sociální psychologii vůbec. 

Termín kognitivní (získané poznatky, poznávací procesy) disonance se používá k popisu duševní nepohody (duševního chaosu), která vzniká důsledkem zastávání dvou protichůdných přesvědčení, hodnot nebo postojů. Lidé mají tendenci mít vnitřní soulad (konsonanci = opak disonance) ve svých postojích a tento konflikt vyvolává pocity neklidu nebo nepohodlí. A z takového pocitu chceme co nejrychleji (podvědomě) uniknout. Jednoduše by se dalo říci, že je to NEVĚDOMÁ REAKCE MYSLI (tenze) NA ROZPORY MEZI POSTOJI (znalostmi, vírou, chováním) A SKUTEČNÝM STAVEM VĚCI.

Kdo kognitivní disonanci definoval? Trochu nahlédneme do historie...

Leon Festinger (1919-1989) byl americký sociální psycholog, který proslul především svou teorií zmíněné kognitivní disonance. Velmi se zasloužil o rozvoj experimentů obecně v rámci sociální psychologie. 

Svou teorii Festinger vylozˇil na veˇdecke´m experimentu, ktery´ se svy´mi kolegy provedl. Konkre´tneˇ na pozorova´ni´ na´bozˇenske´ skupiny s na´zev Seekers, jeji´zˇ hlavni´ prˇedstavitelkou byla Marion Keech (skutecˇny´m jme´nem Dorothy Martin - 1900-1992). Ona, spolu s dalsˇi´m okruhem lidi´, ocˇeka´vala brzky´ konec sveˇta, znicˇeni´ nasˇi´ planety skrze zˇivelnou pohromu v podobeˇ obrovske´ za´plavy, ktera´ meˇla zapocˇi´t ve Spojeny´ch Sta´tech. Pani´ Marian Keech bylo okolo 50 let, kdyzˇ zacˇala pravidelneˇ dosta´vat zpra´vy, jezˇ ji byly zasi´la´ny jaky´msi vysˇsˇi´m byti´m z planety jme´nem Clarion. Datum te´to uda´losti bylo stanoveno na 21. prosinec roku 1955. Zachra´nit se bylo mozˇne´ pouze s mimozemskou pomoci´, a to nalodit se na kosmickou lodˇ ze vzda´lene´ planety Clarion.

Kdyzˇ nastal 21. prosinec, uka´zalo se, zˇe je to pro naprostou veˇtsˇinu lidi´ planety, jezˇ meˇla by´t znicˇena, u´plneˇ beˇzˇny´ den. Beˇzˇny´ den to byl do urcˇite´ mi´ry i pro okruh kolem pani´ Keech, ovsˇem s vy´jimkou toho, zˇe s sebou prˇinesl vlnu smutku z nenaplneˇne´ho a tolik ocˇeka´vane´ho proroctvi´. 

Jesˇteˇ neˇkolik minut po pu°lnoci vysˇsˇi´ silou bylo da´no veˇdeˇt, zˇe se jedna´ pouze o mi´rne´ zdrzˇeni´, avsˇak toto zdrzˇeni´ se prota´hlo do takove´ mi´ry, zˇe nesˇla poprˇi´t marnost nadeˇji´m. 

Festinger se svými kolegy sledovali, jak se zklamaní následovníci paní Keech přenesou přes tuto propast mezi představami a skutečností. Jiny´mi slovy tedy jak odstraní disonanci.

Netrvalo dlouho - jesˇteˇ te´hozˇ dne, v ranni´ch hodina´ch, prˇisˇla zpra´va "shora": jste zachra´neˇni, katastrofa je odvola´na a to di´ky sveˇtlu, ktere´ rozsˇi´rˇil du°m pani´ Keech do cele´ho sveˇta. Tato tzv. "vánoční zpra´va" byla ihned vpusˇteˇna do me´dii´. 

Napeˇti´ ve skupineˇ se uvolnilo, zklama´ni´ bylo zracionalizova´no. Se zmeˇnou atmosfe´ry prˇisˇla i zmeˇna postoje k novina´m a publiciteˇ.

Pra´veˇ toto fascinovalo Festingera a jeho kolegy a podni´tilo je k dalším vy´zkumům a na´sledne´mu rozvinuti´ teorie kognitivni´ disonance. (Mimochodem, Festinger je jedním z pěti nejcitovanějších psychologů 20. století.)

Jak se může projevovat kognitivní disonance v běžném životě?

Například nucené dodržování předpisů v rozporu s mým vnitřním přesvědčením..

Když je někdo nucen udělat veřejně něco, co soukromě opravdu nechce, vznikne disonance mezi jeho poznáním (toto jsem nechtěl) a jeho chováním (udělal jsem to).

Zpětně ale toto chování nelze změnit, protože se již stalo, takže nesoulad bude třeba snížit přehodnocením postoje k tomu, co jsem udělal. 

Kognitivní disonance může dokonce ovlivnit to, jak se lidé cítí a nahlížejí na sebe, což vede k negativním pocitům sebeúcty a vlastní hodnoty.

Tento nepříjemný pocit vede k tomu, že se snažíme zdůvodnit rozhodnutí, které jsme udělali, nebo akci, kterou jsme podnikli. Lidé se s tím někdy vyrovnávají buď hledáním způsobů, jak ospravedlnit své chování, nebo hledáním způsobů, jak diskreditovat nebo ignorovat nové informace. (viz též článek Konformita a "komnata ozvěn")

Protože se jako lidé chceme tomuto nepohodlí vyhnout, kognitivní disonance může mít širokou škálu účinků. Disonance může hrát roli v tom, jak následně jednáme s druhými, smýšlíme nebo se rozhodujeme. Vše ale směřuje k jednomu cíli: zmírnit nepohodlí způsobené konfliktem. Nikoliv najít logické a podložené závěry... Ano, toto zdůrazním: "Zmírnit nepohodlí vnitřního konfliktu, nikoliv jednat logicky!"

Ospravedlňujeme si své chování, abychom redukovali vnitřní tenzi. Obvykle se jedná o výhradně emotivní podvědomý děj, který se v nás odehrává a při kterém nechceme slevit z dosavadních, snad vyhraněných, názorů.

Ve své knize "Černá kůže, bílé masky" to srozumitelně popsal Frantz Fanon (1952 - psycholog a politik černé pleti): "Lidé někdy mají silné vnitřní přesvědčení. Pokud dostanou důkaz, který je s tímto přesvědčením v rozporu, důkaz nepřijmou. Vyvolal by extrémně nepříjemný pocit zvaný kognitivní disonance. A protože je pro ně tak důležité své přesvědčení ochránit, budou racionalizovat, ignorovat a dokonce popírat vše, co k jejich přesvědčení nepasuje." 

Jak se bránit?

Festingerova (1957) teorie kognitivní disonance naznačuje, že máme vnitřní touhu udržovat všechny naše postoje a chování v harmonii a vyhýbat se disharmonii (nebo disonanci). Toto je známé jako princip kognitivní konzistence (konsonance).

Raději přizpůsobíme své myšlení naučenému chování, zaběhlým stereotypům než se příliš vnitřně namáhat a předělávat. Bohužel takto často (podvědomě) jako lidé fungujeme.

Všimněte si, že teorie disonance tvrdí, že jednotlivci, kteří jsou ve stavu kognitivní disonance, učiní kroky ke snížení rozsahu jejich disonance!!

Jedna věc, kterou můžeme udělat, je změnit chování. Jak bylo ukázáno výše, je to často velmi obtížné, takže lidé často používají různé mentální manévry.

Minimalizujme toto nebezpečí vnitřních rozporů rozšiřováním svých vědomostí. Vzděláváním, zkoumáním, poznáváním (viz též Dunning Kruger efekt). Ať "nenalétneme" falešným zprávám, ale ani sami sobě v boji s vlastními stereotypy a zaručenými osvědčenými metodami.

Rizika s tím spojená.

Hannah Arendtová, která popisuje soudní proces s A. Eichmannem, popisuje obhajobu člověka, který se stejně jako ostatní zločinci necítil vinen. Vždyť oni "poslouchali rozkazy, za jejichž neuposlechnutí jim hrozil vysoký trest a řídili se tak podle platného práva".

Nebo  největší masakr U.S. Army 16. března 1968 ve vesnici M? Lai během války ve Vietnamu. Kolem 500 civilistů bylo umučených, znásilňovaných, zohavených.... Obžalováno bylo 23 vojáků a nakonec nebyl nikdo odsouzen. Všichni se nejenže cítili nevinně, ale veřejnost (!) stála na jejich straně. Nahraná deska s písní nazvanou Bojová hymna poručíka Calleyho, v níž se tento masový vrah setkává s nejvyšším velitelem na nebesích a říká mu, že "jen plnil rozkazy a svou povinnost", se setkala s vřelým ohlasem veřejnosti.

A ještě zmíním irácký Abu Ghraib, kdy v roce 2004 oblétly svět fotografie vězňů na vodítku, pyramidy z nahých těl vězňů a u nich usmívající se vojenské věznitele. Mučení, ponižování a dehonestace. Ve stejné době vyšel průzkum mezi Američany, podle kterého si dvě třetiny obyvatel USA mučení vězňů umějí v "některých případech" ospravedlnit, protože se jedná o teroristy a to, že je někdo tvrdý k teroristům je správné. 

Dobře se rozhoduj...

Život je plný rozhodnutí a ta (obecně) vzbuzují nesoulad. Ve výše uvedeném odstavci bylo ukázáno, jak je těžké se dobře rozhodnout v extrémní situaci. Ale i v běžném životě dochází k disonanci - vnitřnímu nesouladu.

Předpokládejme například, že byste se museli rozhodnout, zda přijmete práci v naprosto krásné oblasti země, nebo ji odmítnete, abyste mohli být poblíž svých přátel a rodiny. V každém případě byste zažili disonanci. Pokud byste vzali práci, chyběli by vám vaši blízcí; kdybyste práci odmítli, nebyli byste u krásných potoků, hor a údolí, která tak milujete.

Obě alternativy mají obvykle své dobré a špatné stránky. Vtip je v tom ten, že v rozhodování vždy upřednostníme výhody jedné varianty (a u druhé je potlačíme), a zvýrazníme nevýhody té zamítnuté varianty. To se děje v našem podvědomí...

Lidé mají několik způsobů, jak snížit disonanci, která je vyvolána rozhodnutím (Festinger, 1964). Jedna věc, kterou mohou udělat, je změnit chování. Jak již bylo zmíněno dříve, je to často velmi obtížné, takže lidé často používají různé mentální manévry. 

Proto si rozšiřujme spektrum svého poznání, klaďme si dobré cíle, ať nepadneme do otroctví špatných rozhodnutí.

Jak je to s odpovědí na otázku v úvodu - jsme otroky kognitivní disonance? Ano, všichni. Jen se rozhodujme tak, abychom se jednou za sebe nemuseli stydět.

- PV -

ZDROJE:

Festinger Leon, Riecken Henry W., Schachter Stanley, When Prophecy Fails. Martino Fine Books, 2011.

FANON, Frantz. Černá kůže, bílé masky: postkoloniální myšlení I. Praha: Tranzit, 2011.

REMEŠ, Prokop. Kdyzˇ selzˇou proroctvi´. Dingir 2014 

ARENDT, Hannah: Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Mladá fronta 1995 (orig. 1970)

online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_v_My_Lai (17.6.22)

online: https://www.verywellmind.com/what