Státní orgány se nás snaží nachytat.

Poměrně často se setkáváme s tím, že nám státní orgány říkají pouze část pravdy nebo nám přímo lžou. Většinou se to děje, když chtějí něco zatajit nebo nás chtějí na něco nalákat.

Nemám přitom na mysli tajné služby, které mají utajování a mystifikaci přímo v popisu práce, ale případy těch státních orgánů, které tady jsou (nebo by aspoň měly být) především pro své občany. Chci upozornit na některé případy, kdy se nás státní orgány na něco snaží nalákat, ale jaksi zapomenou sdělit i možná úskalí, která přitom mohou vzniknout.

V posledních letech se synonymem toho nejlepšího, co stát pro své občany může udělat, stala elektronická komunikace všeho druhu. Bez ohledu na to, zda to lidé chtějí nebo ne. Důvodem zavádění elektronické komunikace může být skutečně výhodnost pro mnoho z nás -  nemusíme nikam chodit a přitom můžeme se státem komunikovat z pohodlí svého domova. Na druhou stranu však mnoho lidí z nejrůznějších důvodů  se státem elektronicky komunikovat nechce. Obávám se, že často není rozhodující, co občan chce nebo nechce nebo co je či není pro občana výhodné, ale rozhodující je spíše výhodnost pro ty, kteří zadávají nebo realizují státní zakázky na nejrůznější počítačové programy a s tím spojené technické vybavení příslušného úřadu. (Stačí si vzpomenout třeba na bývalého ministra práce a sociálních věcí Drábka a jeho náměstka Šišku, s jakou vehemencí se na Úřadu práce pustili do výměny dobře fungujícího programu na výplatu dávek za paskvil, který nejenže stál spoustu zbytečně vyhozených peněz, ale navíc otrávil život mnoha příjemcům dávek a také úředníkům, kteří s tím paskvilem museli pracovat).

Při komunikaci s právnickými osobami se státní správě osvědčila komunikace prostřednictvím datové schránky. Zřejmě proto by stát chtěl, aby i s občany mohl komunikovat přes datové schránky. Většina především starších lidí se však tomu brání (třeba jen proto, že chce mluvit se živým člověkem) a tak se stát snaží nejrůznějšími způsoby své občany na zřízení datových schránek nalákat.

Příkladem může být Česká správa sociálního zabezpečení, která přišla v loňském roce s nápadem, že by občané mohli on-line komunikovat s jejich portálem a po internetu si ohlídat, zda mají v databázi ČSSZ vše, co tam mají mít – tedy především všechny doby pojištění a výdělky. Na první pohled se to může jevit jako potřebná služba, která zde dlouho chyběla (ovšem pomineme-li fakt, k čemu potřebuji takovouto on-line komunikaci, když uvedenou informaci využiji jednou nebo dvakrát za život).

K této on-line komunikaci je pak třeba už jen maličkost – zřídit si datovou schránku. A tady právě narážíme na záludnost celého tohoto on-line projektu. Česká správa sociálního zabezpečení jaksi pozapomněla občanům sdělit, že ten, kdo má zřízenou datovou schránku, má vůči státu určité povinnosti, a to především daňové. Pokud si sám podává daňové přiznání, nemůže již vyplnit příslušný formulář a doručit ho na Finanční úřad, ale musí tak učinit výhradně prostřednictvím datové schránky. A nejen to, veškerá komunikace občana se státními orgány bude nadále probíhat prostřednictvím datové schránky. Pokud tedy občan má svou datovou schránku pouze proto, aby se jednou za rok podíval na své důchodové údaje, může nakonec zjistit, že díky tomu promeškal nejrůznější lhůty ve správních nebo soudních jednáních. A protože o důchody se zajímají především starší ročníky, je uvedený on-line projekt o to záludnější.

Čestné a sportovní by od České správy sociálního zabezpečení bylo, kdyby uvedla, že nabízí určitou službu, ale má to také svá úskalí a na tato úskalí by upozornila. To se však nestalo. Naštěstí se mnoho lidí na tuto vějičku nechytilo a tak nyní ČSSZ přichází s novým projektem a sice, že připravuje takové zpřístupnění své databáze, aby datová schránka potřebná nebyla. Nabízí se tak otázka, proč s tím nepřišla hned a kolik asi bude tento nový projekt stát? A hlavně, kolik lidí ho vůbec chce a potřebuje? ČSSZ totiž ve stejnou dobu zavedla bezpochyby užitečnou službu a sice, že bez vyžádání zašle předdůchodovým ročníkům jejich údaje, aby si je lidé mohli včas zkontrolovat.

Dalším příkladem sdělování polopravd je dopis ministryně práce a sociálních věcí Mgr. Michaely Marksové, který nyní dostávají všechny osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ), jež mají podnikání jako svůj hlavní způsob obživy. Dopis má být varováním OSVČ před nízkými důchody, pokud nebudou do důchodového systému posílat víc peněz, než dosud. To by bylo chvályhodné, kdyby tento dopis neobsahoval některé údaje, které jeho vyznění zkreslují a které běžný občan, který se důchody nezabývá, nemůže odhalit a tak mu nezbývá, že dopisu věřit.

Pravdou je, že OSVČ, která bude po celý svůj život podnikat a bude si platit pouze minimální pojištění, nad svým důchodem nejspíš zapláče. V dopisu paní ministryně Marksové jsou uvedeny příklady, které mají doložit, jak hrozně na tom takováto osoba bude. Tyto příklady jsou však upraveny, aby vyznění dopadlo tak, jak bylo zamýšleno. Důchod se vypočítává ze všech vyměřovacích základů od roku 1986. A právě vykázané příjmy v prvních sledovaných letech mají při výpočtu důchodu největší váhu (např. příjem z roku 1986 se nyní při výpočtu důchodu započítává přibližně devětkrát). V příkladech paní ministryně však byla místo výdělků z let 1986 až 1990 dosazena tzv. vyloučená doba s odůvodněním, že se takto výdělky „nerozředí“. Díky tomuto „fíglu“ pak vyjde, že OSVČ, která si celý život platí pouze povinné minimum, bude mít důchod pouze 5768 Kč. Jenže ... Prakticky každý, kdo v nejbližší době půjde do důchodu, před rokem 1990 pracoval jako zaměstnanec. Tudíž bylo za něho odváděno pojistné a to bylo zcela jistě vyšší, než je uváděný minimální vyměřovací základ. Pokud by dnešní OSVČ v době 1986 – 1990 brala průměrný plat  a nadále jako OSVČ odváděla pouze povinné minimum, její vypočtený důchod by nečinil uvedených 5768 Kč, ale 7015 Kč a to je výrazný rozdíl.

Paní ministryně svými příklady naznačuje, aby OSVČ platily dvojnásobek nebo ještě lépe čtyřnásobek stanoveného minima. Průměrné mzdě odpovídá právě čtyřnásobek. Zapomněla však dodat, že zatímco zaměstnanci se strhne z jeho hrubé průměrné mzdy 1756 Kč a zbytek se strhne zaměstnavateli, OSVČ musí pro stejnou výši důchodu odvést 7886 Kč, což je pro velkou část OSVČ prakticky neproveditelné.

Paní ministryně také neuvádí další důležitou okolnost a sice, že je podstatné, jak dlouho bude podnikatel vyšší pojistné odvádět. Jestliže se například podnikatel platící celou dobu pouze minimální pojistné v posledním roce před penzí rozhodne na základě dopisu paní ministryně dát na její radu a navýšit si svůj vyměřovací základ na čtyřnásobek, musí počítat s tím, že za rok státu odvede o téměř 71 tis. Kč víc a přitom mu důchod vzroste pouze o přibližně 230 Kč. To znamená, že když bude mít štěstí, vrátí se mu tato investice někdy kolem 90. roku věku.

Paní ministryně také v dopise upozorňuje, že senioři jsou často vystaveni exekucím, a proto by OSVČ měly mít takový důchod, aby se těmto exekucím vyhnuly. Jenže paní ministryně už neuvádí, že minimum, na které exekutor nesmí z důchodu sáhnout, činí 6178 Kč. Všechno nad tuto částku již je možné zabavit. Pokud tedy má OSVČ nějaké exekuce nebo se jich do budoucna obává, nemá smysl odvádět na důchodovém pojištění víc, než musí, protože o ten vyšší důchod stejně díky exekuci přijde.

Takže to celé vypadá, že hlavním podnětem pro dopis paní ministryně možná ani tak nebyla nutnost varovat před nízkými důchody osoby samostatně výdělečně činné,  jako spíše snaha získat od nich na důchodový účet co nejvíce prostředků. Proč to však paní ministryně neřekne na rovinu? Vždyť se jedná o zcela legitimní požadavek.

Jsem přesvědčený, že v mnoha případech, kdyby státní orgány nic nezastíraly a chovaly se k občanům férově, dosáhly by svého účelu mnohem lépe, protože by jim lidé věřili a nečekali nějaký podraz nebo úskok.

Dočkáme se toho někdy?