A už vůbec nelze řídit zároveň stát i firmu. Proč? Protože zájmy státu a zájmy firmy jsou zcela protichůdné.
Stát chce maximalizovat příjem z daní. Firma se naopak snaží stát co nejvíce ošidit. Ať už legálně s pomocí daňových poradců a různých převodů peněz či majetku nebo nelegálně. Přitom hrana mezi tím, co je ještě legální a co už ne, je někdy tak úzká, že to nejsou schopni rozlišit ani daňoví specialisté.
Stát má zájem na tom, aby zaměstnanci měli co nejvyšší platy, protože to pro něj znamená nejen příjem na daních, ale především vítané peníze do zdravotnictví a na důchodový účet. Zároveň má stát zájem na tom, aby byla co nejnižší nezaměstnanost, protože to také znamená významnou úsporu státních výdajů.
Pro majitele firem jsou mzdy významnou nákladovou položkou, kterou se snaží minimalizovat, takže většinou vyplácejí pouze to, co musí. A zároveň chtějí mít zaměstnanců co nejméně – náklady státu na nezaměstnané žádného šéfa firmy nezajímají.
Ve firmě rozhoduje jeden nebo maximálně několik vlastníků a ti rozhodují o svém majetku. Samozřejmě i při rozhodování na úrovni státu je lákavé, a mnoho politiků tomu také podléhá, že i zde chtějí prosadit svou vůli a řídit stát pouze podle svých představ, ačkoliv majetek státu jim nepatří o nic víc, než všem ostatním občanům. Nejvíce vidět to je právě u politiků, kteří jsou ze své firmy zvyklí být neomezenými pány. Tyto politiky moc nezajímá, že by se jejich prostřednictvím měla prosazovat vůle většiny.
A hlavně. Stát a firma mají zcela rozdílné cíle. Hlavním cílem firmy je zisk, hlavním cílem státu jsou spokojení občané. A tento hlavní cíl se skládá z mnoha dílčích cílů, které mají stejnou důležitost, protože pro každého je důležité něco jiného – pro jednoho prorodinná politika, pro jiného bezpečnost, pro dalšího vzdělání nebo sociální zabezpečení. Navíc v průběhu života se u každého jednotlivce tyto cíle mění. Proto jsou cíle firmy a státu neslučitelné. Snad až na jednu výjimku, kdy se shodují – aby se zbytečně neplýtvalo.
Uvedené paradoxy si můžeme ukázat na příkladu firmy Agrofert Andreje Babiše. Firma Agrofert má přibližně 35 tisíc zaměstnanců (údaj k roku 2013). Zisk firmy v roce 2014 činil 6,14 mld. Kč. Přitom zaměstnanci Agrofertu mají podle dostupných pramenů v průměru o cca 5 tisíc korun méně, než je průměrný plat v ČR. Dorovnání platu zaměstnanců firmy Agrofert na průměrnou úroveň by činilo přibližně 2,8 mld. Kč ročně (včetně zdravotního a sociálního pojištění). Pokud by se podnikatel Babiš rozhodl vzdát se necelé poloviny svého zisku a srovnal by plat svých zaměstnanců na celostátní průměr, získal by tím ministr financí Babiš na zdravotním a sociálním pojištění miliardu korun. Jako ministr financí by měl udělat všechno pro to, aby tuto miliardu do státní kasy získal. Jako majitel firmy to však zcela jistě dobrovolně neudělá, protože z firmy má příjmy tisíckrát vyšší, než jsou jeho příjmy od státu. Bližší košile, než kabát.
Jak potom ale může jako ministr financí ostatní zaměstnavatele tlačit k tomu, aby zvyšovali mzdy a naplňovali státní pokladnu?
Nemůže. Je totiž v absolutním střetu zájmů. Tak radši bude vymýšlet nesmysly typu kontrolního hlášení a elektronické evidence tržeb.
Samostatnou kapitolou jsou granty. Pokud má politik možnost ovlivnit, aby granty směřovaly do oblasti, ve které podniká jeho firma, tak to bezesporu udělá. A vůbec ho nezajímá, že v jiné oblasti by grantové peníze byly třeba mnohem potřebnější.
Je proto třeba mít se na pozoru před každým, kdo chce řídit stát jako firmu. Pokud se mu to má podařit, musí změnit principy, na kterých naše společnost funguje. A to je velmi, velmi nebezpečné.
