Optimální věk odchodu do důchodu a důchodová reforma

Kdy je optimální věk pro odchod do důchodu? A jak by mohla vypadat důchodová reforma? Na tyto otázky se pokusí aspoň z části odpovědět tento článek.

Nejrůznější experti v téměř celém civilizovaném světě se dohadují, jaký je optimální věk odchodu do důchodu. A většinou se na ničem nemůžou dohodnout. U nás v České republice to nejprve za ministra Drábka dopadlo tak, že by se měl důchodový věk postupně stále zvyšovat aniž by byl stanoven nějaký strop (takže prakticky do nekonečna) a nyní za ministryně Marxové se rozhodlo, že se zatím zachová strop ve výši 65 let a pak se uvidí.

Téměř vždy se při stanovení doby odchodu do důchodu vychází z dostupných financí a předpokladů, jak se tyto finance budou v budoucnu vyvíjet. Pokaždé se dojde k závěru, že na budoucí důchodce nebude mít kdo přispívat, a proto je třeba, aby tito důchodci pracovali co nejdéle, respektive, aby co nejkratší dobu čerpali důchod. Z této logiky automaticky vyplývá, že úplně optimální by bylo, kdyby všichni potenciální důchodci těsně před důchodem umřeli (což samozřejmě žádný expert natož politik nepřizná, ale je to tak).

Z neznalosti nebo z vypočítavosti se potom prezentují různé katastrofické scénáře, které hlásají, že když se nebude pracovat téměř do smrti, tak nebude na důchody, že když občan nejlépe jako malé dítě nevstoupí do nějakého důchodového fondu nebo jiného pilíře, tak bude ve stáří chodit o žebrácké holi.

Ale je to tak opravdu? A kdy je tedy nejlepší odejít do důchodu?

Lidský věk se prodlužuje, dětí ubývá a tak je nepopiratelné, že se skutečně snižuje podíl pracujících na jednoho důchodce.

V tomto místě mi to nedá, abych se nezmínil, zda by nebylo pro Českou republiku, ale i pro celou Evropskou unii mnohem lepší, kdyby místo snahy o zvyšování důchodového věku se energie i finance věnovaly spíše tomu, aby se rodilo více dětí. Dnešní daňové zvýhodnění rodičů, kteří mají děti, je sice chvályhodné, ale více dětí se kvůli tomu rodit nebude. Evropská unie svými projekty podporuje všechno možné a často i nemožné (např. kolik silnic je v polích odnikud nikam – jenom proto, že to je vlastně „zadarmo“), ale ještě jsem se nesetkal s žádným projektem na podporu vyšší porodnosti. Dovedete si představit, co by se dělo, kdyby všechny ty stovky miliard korun, které jdou nyní na často nesmyslné projekty, šly na podporu rodin s dětmi? A přitom je jasné, že bez radikálního zvýšení porodnosti Evropa, jak ji známe dnes, velmi brzy skončí.

Ale vraťme se k důchodům. Z toho, že se snižuje podíl pracujících na jednoho důchodce se automaticky vyvozuje, že množství peněz určených pro důchodové pojištění bude klesat a na důchody, jak je známe dnes, prostě nebude. Zdá se to logické a proto je zvláštní, že ačkoliv se tato teorie prezentuje už nejméně 25 let, podíl pracujících na jednoho důchodce se opravdu stále snižuje, a přesto na důchody stále je. A bylo by víc, kdyby se od roku 2008 doslova brutálně nesnížila solidarita bohatých s chudými právě v sociální oblasti. Od tohoto roku Topolánkova vláda totiž na základě nálezu Ústavního soudu zavedla strop pro odvádění sociálního pojištění (tj. i peněz na důchody) pro bohaté na 48 násobek průměrné mzdy (to v roce 2016 znamená, že z toho, co přesáhne 1 296 288 Kč se na důchody nic neodvede). Zajímavé je, že ačkoliv tento krok byl ze strany levice kritizován, nic se od té doby nezměnilo a ani se o tom nyní vůbec nemluví. Že by se ani levicovým politikům nechtělo zbytečně utrácet za solidaritu s chudšími spoluobčany? Zcela jistě jde nález Ústavního soudu aplikovat i jinak, než tím, že bohatí nemusí do systému přispívat.

Jak je tedy možné, že i když pracujících lidí ubývá, bohatí do důchodového systému přispívají pouze částečně a přesto důchodový systém stále funguje? Odpověď je jednoduchá. Jednak je částečně dotován ze státního rozpočtu, ale především dochází k růstu mezd a tím i k vyšším odvodům do systému. Teoreticky by bylo možné, že pokud by měl jeden člověk dostatečně vysokou mzdu v řádu 100 mld. Kč měsíčně (a samozřejmě neexistoval žádný strop na odvody) mohl by ze svého odvodu (a z odvodu svého zaměstnavatele) uživit všechny důchodce v republice. To je samozřejmě sci-fi, ale faktem zůstává, že pokud dostatečně porostou mzdy a bude nízká nezaměstnanost, je současný důchodový systém životaschopný ještě po dlouhou dobu. Znamená to, že při výpočtech ekonomiky doby odchodu do důchodu je třeba brát zřetel nejen na počet produktivních osob, ale také na výši jejich příjmu.

Tak proč se pořád experti a politici zaklínají mantrou, že je třeba chodit do důchodu co nejdéle?

Největší chybou všech dosavadních modelů, které se snaží zjistit optimální dobu odchodu do důchodu je, že vychází pouze z finančního hlediska a snaží se za optimum vydávat nějaký vypočtený průměr. Troufnu si tvrdit, že to je zásadní chyba, která rozhodujícím způsobem negativně ovlivňuje životy milionů lidí a dokonce se může stát i jedním z důvodů rozpadu společnosti, jak ji dnes známe. Proč?

Doba odchodu do důchodu totiž nemá pouze finanční rozměr, ale také rozměr sociální, který je nejméně tak důležitý, jako rozměr finanční.

Z finančních důvodů (navíc pochybně stanovených) nutí stát své občany pracovat do určitého věku a teprve potom jim milostivě začne vyplácet to, co mu během předchozích desítek let v podobě důchodového pojištění občané svěřili (případně k tomu přidá ještě to, co mu svěřil někdo jiný, např. zaměstnavatelé).

Přitom jako by se zapomínalo, že každý jsme jiný, máme odlišné požadavky a individuální přístup k životu.

Lidé, kteří přijdou po padesátce o práci, se často až do penze trápí na úřadu práce, berou různé sociální dávky, o které je jim často stydno žádat, ale nic jiného jim nezbývá. Naopak lidé, kteří po padesátce práci mají, se jí drží jako klíště a to přesto, že často vidí, jak se jejich potomci marně snaží, aby jim někdo pohlídal děti, když jsou nemocné nebo když vidí, že by jejich rodiče potřebovali každodenní péči. Rádi by pomohli, ale nemůžou, protože musí až do penze pracovat a když práci přeruší, už je nikdo nezaměstná. Rodina, tak jak fungovala po tisíce let a jak jsme ji znali ještě v minulém století, přestává být zázemím pro své členy a přestává fungovat.

Obě uvedené kategorie občanů by šly rády do důchodu, ale nemohou. A proč nemohou? Protože jim stát říká – nesmíte, měli byste malý důchod, a to já nechci. Ale jim by to často nevadilo. Buď proto, že jsou skromní a i s nízkým důchodem by vyšli, nebo proto, že včas pamatovali na zadní kolečka - mají naspořeno nebo se o ně finančně postarají jejich děti nebo třeba mají nemovitosti, které by mohli prodat ... To všechno jim však není nic platné, protože do důchodu stejně nemůžou.

Do sociálního rozměru odchodu do důchodu nesporně patří i fakt, že starší pracovníci, kteří by sami již rádi dávno v důchodu byli, ale nemůžou (případně můžou do předčasného důchodu, ale pouze za cenu výrazného finančního postihu), nechtěně zabírají místo mladým absolventům škol, kteří naopak práci marně shánějí. A paradoxem často je, že právě tito potenciální důchodci ze svého příjmu musí živit své dospělé děti, které nemohou najít práci. 

Ze všeho uvedeného zcela jasně vyplývá, že optimální dobou odchodu do důchodu není doba, kterou stanoví stát, ale je to taková doba, kdy se daný jedinec sám rozhodne, že chce do důchodu odejít.

Moderní státy (respektive politici, kteří jsou u moci) mají dojem, že zde už nejsou od toho, aby poskytovaly svým občanům služby pro zkvalitnění jejich života a bezpečí před vnějšími nebezpečími, ale že zde jsou proto, aby lidem řídily jejich životy od narození až do smrti. Dobu odchodu do důchodu nevyjímaje. A náš stát chce ještě víc. Zjevně nepovažuje své občany za svéprávné a pod záminkou, aby v důchodu finančně nestrádali, je nutí ke spoření v nejrůznějších fondech. Téměř k dokonalosti byl tento nátlak dotažen v tzv. II. důchodovém pilíři, který už je naštěstí minulostí. Za vším je třeba hledat peníze. Nikoliv však pro běžné občany, ale bohužel pouze pro několik vyvolených, pro které je to skvělý byznys.

A přitom by to bylo tak jednoduché! Proč by důchodová reforma nemohla vypadat například takto?

1. Každý občan by si po určité odpracované době (např. po 30 letech) sám zvolil dobu odchodu do důchodu a tím i výši důchodu, kterou chce pobírat.
2. Výše důchodu by byla závislá na výši prostředků, které občan do systému vložil a počtu roků, které mu zbývají do průměrné doby dožití.
3. Nejméně tři čtvrtiny částky vložené do systému (pojistné odvedené zaměstnavateli a adekvátní část pojistného OSVČ) by mohlo sloužit jako solidární. To by znamenalo nejen dost peněz na úhradu dalších druhů důchodů (invalidních, sirotčích, vdovských, vdoveckých), ale i možnost podstatného zvýšení základní výměry důchodů (spočítáno to je na 5 tis. Kč), aby kromě důchodu již nemusela být vyplácena žádná jiná dávka.
4. U neodpracovaných, ale započtených let v celostátním zájmu (např. vojenská služba, mateřská a rodičovská dovolená, invalidita III. stupně) by se každému započítávala částka, kterou by do systému v daném roce vložil občan s průměrným platem.

To jsou pouze hlavní body možné důchodové reformy, která je podrobně rozpracovaná, ale o kterou politici nemají zájem. Náklady na zavedení tohoto systému by přitom byly naprosto minimální – prakticky pouze úprava počítačového programu a vypracování paragrafového znění zákona. Nebylo by třeba zavádět žádné stropy odvodu pojistného, protože by se celá částka pojistného započítávala do výše důchodu. Systém by byl jednoduchý a přehledný – každý by si mohl sám lehce spočítat v jaké výši bude důchod pobírat a podle toho se rozhodnout, kdy do důchodu odejít. A v neposlední řadě by se do výše důchodu také adekvátně promítly i doby, kdy občan nemohl pracovat v celostátním zájmu – péče o děti, vojna, ap.

Takže jde vlastně jen o „maličkost“ – přesvědčit politiky, že nejlepší pro občany i pro stát by bylo, kdyby se po odpracování určitého počtu let každý mohl sám rozhodnout, kdy chce do důchodu odejít.