Kdo v Česku ve skutečnosti vládne?

Logicky by to měla být vláda, ale stačí pár obstrukcí a už musí překrucovat zákony, jejichž dodržování by sama měla hlídat. Určitě by rád vládnul i prezident, ale ten k tomu nemá téměř žádné kompetence. Tak kdo tedy u nás vládne?

Od chvíle, kdy byly vynalezeny peníze, byl to vždycky panovník, který rozhodoval o tom, jak pevná bude jeho domácí měna a on jediný také mohl, pokud byl dostatečně silný, měnu beztrestně znehodnocovat. Například tím, že drahý kov v mincích nahrazoval kovem obecným nebo tím, že docházelo ke zlehčování mincí. U nás je známý příklad Jana Lucemburského, který pro financování svých válečných výprav drasticky snížil jakost pražského groše. Pokud se však o znehodnocení měny pokusil někdo jiný, než panovník, byl za to nemilosrdně stíhán.

V dnešní době byl v demokratických zemích svěřen dohled nad jakostí domácí měny  do rukou příslušné národní banky. Díky tomu mají tyto národní banky obrovskou moc ovládat životy všech obyvatel dané země. A národní banky, jejichž země mají svou vlastní měnu, toho také náležitě využívají. U nás zcela jistě. Díky ovládání koruny ovládá Česká národní banka i životy obyvatel České republiky.

Je to vládnutí skryté, nikde se o tom nemluví, ale členové bankovní rady si to jistě dobře uvědomují. Příkladem může být Jiří Rusnok, jehož veškeré politické snažení je pevně spojeno se jménem Miloše Zemana a který vždy spolehlivě plnil úkoly, které po něm současný prezident žádal. Až nyní, kdy se právě díky prezidentovi dostal do bankovní rady ČNB, se Miloši Zemanovi vzepřel. Prezident dlouhodobě prosazuje ukončení intervencí ČNB na oslabování české koruny a  jistě očekával, že Jiří Rusnok toto jeho přání bude v bankovní radě realizovat. Ten to však odmítá. Proč asi? Inu, nejspíš proto, že zjistil, že jako člen bankovní rady má mnohem větší moc nejen než prezident, ale i než vláda.

Zatímco vláda se zoufale snaží prosadit zákony o povinném hlášení DPH a elektronické evidenci tržeb, které jí přinesou do rozpočtu pár miliard (a to ještě kdoví jestli), celé to bude stát  úsilí a peníze podnikatelů a velkou část obyvatel tím jenom naštve, Česká národní banka jediným rozhodnutím o spuštění tzv. měnových intervencí významně přerozděluje národní bohatství, aniž by si to většina lidí vůbec uvědomila. A ještě to zdůvodní tak, že se postarala o blaho všech obyvatel. A pokud to někdo vykládá jinak, tak to je hlupák, který ničemu nerozumí (a to včetně dříve nedotknutelného Václava Klause).

Česká národní banka si vytkla za svůj hlavní cíl inflaci ve výši 2%. Když hrozilo, že tento cíl nejenže nebude dodržen, ale dokonce může dojít k deflaci, rozhodla se v listopadu 2013 pro oslabení naší měny masivním prodejem korun na devizových trzích. Tyto měnové intervence již trvají více, než dva roky, ČNB při nich utratila přibližně 420 mld korun a výsledek? Inflace není dvouprocentní, ale je pouze v řádu desetin procenta. ČNB samozřejmě svůj krok obhajuje a tvrdí, že nebýt měnové intervence, spadli bychom do deflace a především díky intervenci nyní dosahujeme ekonomického růstu 2,0% v roce 2014 a 4,3% v roce 2015.

Jenomže Česká národní banka má tu smůlu, že s námi sousedící Polsko k žádným měnovým intervencím nepřistoupilo a lze proto dobře srovnávat. Od července 2014 je Polsko v deflaci (na konci loňského roku činil pokles cen 0,7%) a přesto má v součtu let 2014 a 2015 vyšší růst HDP, než máme my. V Polsku se totiž nezalekli strašáku jménem deflace a udělali si analýzu, proč k poklesu cen dochází a zda má smysl s tím bojovat. Vyšlo jim, že cenový pokles je zapříčiněn především celosvětovým poklesem cen ropy (v Polsku se k tomu přidal i faktor embarga vývozu do Ruska, kdy především zemědělci museli pod cenou prodávat své produkty, které nemohli prodat v Rusku), a že s tím nemá cenu bojovat. Vsadili na to, že se neprojeví obvyklý důsledek deflace, což je odložení poptávky (lidé méně utrácejí) a s tím spojené snižování výroby, ale naopak že nižší cenová úroveň bude pro spotřebitele výhodou a levné potraviny a paliva způsobí, že si jich lidé koupí víc. A měli pravdu.            

Takže, ačkoliv se Česká národní banka zaklíná mantrou, jak svými měnovými intervencemi zachránila českou ekonomiku, pravý důvod jejich spuštění bude možná někde jinde. Na příkladu Polska vidíme, že umělé udržování kurzu koruny na 27 korunách za euro nepřineslo žádný nebo jen velmi malý efekt.  Je proto potřeba položit si tradiční otázku cui bono nebo-li v čí prospěch se to všechno dělo a děje. Kdo měl a má největší prospěch z toho, že se uměle udržuje kurz koruny vůči euru na 27 korunách, ačkoliv reálný kurz je odhadován na maximálně 25 korun? A kdo na tom naopak prodělal?

Kdo na umělém podhodnocení kurzu koruny prodělal, je zřejmé. Byli a jsou to především dovozci a následně prakticky všichni obyvatelé české kotliny, protože veškeré zboží z dovozu je o cca 7,5% dražší, než kdyby byl kurz 25 korun za euro. Prodražují se  zahraniční dovolené, atd.

A kdo na podhodnoceném kurzu vydělal? Samozřejmě především největší vývozci. V žebříčku deseti největších českých vývozců za rok 2014 je hned osm vlastněno majiteli z ciziny – tři z Nizozemí, dva z Německa a po jednom z Polska, Indie a Velké Británie. Pouze dva velcí vývozci mají české majitele – Agrofert a Česká gumárenská společnost. Jen pro představu. Největším vývozcem je Škoda auto, jejiž export v roce 2014 činil 272 mld. Kč. Kdyby kurz koruny nebyl 27 Kč/euro, ale 25 Kč/euro, činil by objem exportu Škody auto 252 mld. Kč, tj. o 20 mld. Kč méně. Téměř veškeré zisky, které díky podhodnocenému kurzu koruny vývozci mají, jdou potom do jejich kapes a jsou vyvezeny z republiky pryč.

Je určitě pouze shoda okolností, že 26. října 2013 byly vyhlášeny výsledky voleb do poslanecké sněmovny (a hned také začaly námluvy současných stran vládní koalice) a už 7. listopadu 2013 bankovní rada ČNB rozhodla o zahájení devizových intervencí, ze kterých budou mít největší prospěch především nejvýznamnější vývozci, mezi nimi na čtvrtém místě i Agrofert, jehož jediným vlastníkem je právě předseda jednoho z vítězů voleb. Objem vývozu Agrofertu v roce 2014 činil 97,6 mld Kč. Kdyby k devizovým intervencím nedošlo, bylo by to o 7 mld. Kč méně.

Obyčejného člověka také určitě zajímá, kde Česká národní banka na měnové intervence bere peníze? Kde získala těch 420 miliard korun, které již za nákup eura utratila?

Odpověď je jednoduchá, ale pro mnohé určitě překvapivá. ČNB českou měnu sama vydává (a to jak v papírové tak v elektronické podobě) a proto, dle vyjádření guvernéra ČNB Miroslava Singera, jsou možnosti ČNB intervenovat na trhu s cílem oslabit korunu neomezené. Na nákup cizí měny může ČNB použít koruny v nekonečném množství.

Takže si to představme. Na začátku není nic. Pak se ČNB rozhodne intervenovat. Postupně vydá 420 miliard korun, za těchto 420 miliard korun nakoupí 15,5 miliard eur (které si buď nechá na účtu nebo za ně nakoupí nějaké cenné papíry). Takže z toho nic, které bylo na začátku, je najednou 15,5 miliard eur. Není to sen, o kterém všechny vlády sní, ale který nemohou uskutečnit?

Škoda jen, že ČNB neříká, co s těmito miliardami eur jednou hodlá udělat. Možná to sama neví. Vzhledem k tomu, že na měnové intervence doplatili především obyčejní lidé, mohla by získané devizy rozdělit mezi občany našeho státu. Každý z nás by tak obdržel přibližně 40 tis. Kč. Kam by se na tuto částku hrabalo 1200 korun, které letos od vlády dostanou důchodci. A ani deflace by pak určitě nehrozila.

Odpověď na úvodní otázku „Kdo v Česku ve skutečnosti vládne“ je, myslím, jasná. Vládne ten, kdo vládne penězi, a to je sedm členů bankovní rady České národní banky.