Evropské banky už zase nastavují dlaň a Češi jim zaplatí hned dvakrát.

Zátěžový test evropských bank ukázal, že prakticky všechny italské a řecké banky jsou na tom bídně, ale to samé se, bohužel, týká i Deutsche Bank a matek hlavních českých bank – Erste, Société Générale, Raiffeisen a UniCredit.

Akcie většiny velkých evropských bank prudce klesají. Hodnota Deutsche Bank se za poslední rok snížila o polovinu, Credit Suisse téměř o dvě třetiny a akcie nejstarší banky světa a zároveň třetí největší banky Itálie – Monte dei Paschi di Siena jen za letošek spadly o 70%.

To, že situace je vážná, potvrzuje také fakt, že jednotlivé banky už pomalu začínají hledat hlavního viníka svých problémů. Tak třeba šéf Société Générale vidí jako viníka problémů své banky provázanost na banky italské. Jenomže příčina stále se opakujících problémů bank je někde jinde.

Od roku 1999 bylo možné sloučit komerční a investiční bankovnictví. A banky se jako utržené ze řetězu pustily do složitých investičních nástrojů, jako jsou třeba deriváty. Základním proncipem těchto finančních nástrojů je, že když jeden vydělá, druhý musí prodělat. Bankéři se nejspíš ve své pýše domnívali, že oni jsou ti, kdo budou vydělávat. Využili proto nabyté volnosti k nekontrolovatelnému obchodování s cizími penězi, o kterém tvrdili (a možná o tom byli i přesvědčeni), že je zcela bezpečné a přitom přináší obrovské zisky. Ve skutečnosti si však velká část pracovníků bank o sobě pouze myslí, že jsou bankéři, přičemž často to jsou pouze spekulanti, kteří navíc své práci ani pořádně nerozumí. To potvrdili i londýnští akademici, kteří v roce 2013 zjistili, že portfolio sestavené díky náhodnému výběru vynáší mnohem víc, než portolio sestavené bankovními makléři. To znamená, že by draze placené pracovníky bank porazila i opice nebo nemluvně. A podle toho to pak také s bankami dopadá.

Jak již z doby nedávné finanční krize víme, bezpečné jejich obchody nebyly a zisky přinášely hlavně bankéřům, kteří rizikové operace prováděli a krátkodobě i bankám. V delším horizontu to však byl průšvih. A když se k tomu přidalo i nesmyslné poskytování hypoték prakticky všem, kteří o ně požádali, byla finanční krize na světě.

Chvíli to vypadalo, že se aspoň ty největší banky začnou chovat zodpovědně, ale vidina obrovských zisků je evidentně silnější, než zodpovědnost vůči společnosti. Takže po pár letech jsme přesně tam, kde jsme byli na začátku roku 2007. A možná ještě hůř, protože se zvýšila provázanost mezi bankami a vládami díky hromadnému nákupu vládních dluhopisů právě velkými bankami.

Co s tím?

Jednou z cest, kterou se snaží EU jít, je vydávání neustále přísnějších pravidel o kapitálové přiměřenosti. Tato cesta ale evidentně nefunguje, jinak by banky nepadaly do stále větších problémů. Samotní bankéři umí svá tržní rizika měřit jen velmi nedokonale. A vlády? Ty nejspíš vůbec netuší, co se v bankách ve skutečnosti děje.

Evropské banky jsou si dobře vědomy, že je EU nemůže nechat padnout. Proč by se pak měly chovat zodpovědně, když vědí, že jejich problémy za ně vždycky někdo zaplatí?

Tento systém pomoci si některé banky vyzkoušely i při poslední finanční krizi v letech 2007-2008, kdy evropské státy musely z veřejných rozpočtů zachraňovat své systémově důležité banky (tj. banky, které kdyby zkrachovaly, tak s sebou strhnou lavinu krachů dalších bank). Tak proč to nezkusit znovu?

A tak již začínají natahovat dlaň s žádostí o pomoc. První zkušební sondu vyslal začátkem letošního července hlavní ekonom banky, jejíž pád by v Evropě znamenal největší dominový efekt – Deutsche Bank. Prohlásil, že EU by měla vytvořit fond na záchranu bank ve výši nejméně 150 mld. eur.

Paradoxní je, že zhoršující se bankovní prostředí z velké části zapříčinily národní banky a ECB, které, aby docílily aspoň nějaké inflace, snížily úrokové sazby z vkladů na nulu (nebo i pod ni) a v důsledku toho klesly marže bank z poskytnutých úvěrů. Tyto marže často nestačí pokrýt riziko z nesplácených úvěrů. Když je například úroková sazba u hypoték hluboko pod dvěma procenty, čistá bankovní marže se pohybuje kolem jednoho procenta a tak pouze jedna ze sta hypoték může být nedobytná. A to je těžko reálné.

Banky v ČR jsou na tom ještě relativně dobře, a to díky extrémně vysokým poplatkům, které klienti musí platit téměř za všechno. Jenomže, pokud dojde k pádu některé velké banky, nebude to „našim“ bankám nic platné, protože jejich nemocné matky je strhnou s sebou. A pokud to mateřské banky uznají za nutné, klidně je hodí přes palubu, aby sebe zachránily. Takže občané České republiky již mnoho let placením vysokých poplatků pouze snižují ztráty mateřských zahraničních bank. To je jeden z důsledků překotného prodeje velkých českých bank do zahraničních rukou prováděného pány Klausem a Zemanem. A teď to navíc vypadá, že budeme také přispívat do fondu na jejich záchranu, takže budeme nezodpovědným bankéřům platit znovu. A Česká národní banka i Ministerstvo financí stále jenom přihlíží, jak cizí banky vybírají od českých občanů poplatky způsobem, který by si mateřské banky ve Francii nebo v Rakousku nemohly nikdy dovolit. Inu, mají jiné starosti – musí bojovat proti deflaci a vymýšlet důležitější věci, třeba jak zdanit spropitné.