Již tolikrát diskutovaný, víceméně zprofanovaný a většinově naprosto nepochopený pojem. Díky devastaci filosofie za posledních cca 200 let a jejímu infikování altruisticko-kolektivistickými doktrínami se podařilo vytvořit představu, že jde o jakýsi nereálný koncept ve svých důsledcích dokonce škodlivý. A přitom je to právě svoboda, která umožňuje člověku přežít jako druh.
V čem je problém?
Pojem svoboda nemá nic společného s představou „dělat si co chci“. Dokonce i známé „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého“ je dezinterpretací významu tohoto pojmu. Obávám se však, že tyto a jim podobné arbitrární výroky jsou hluboce zakořeněny v myslích většiny lidí. Vězte tedy, že svoboda nikdy nebyla a není ničím jiným než absencí použití násilí jedince nebo skupiny jedinců vůči jinému jedinci nebo skupině jedinců a to jako první.
Pochopení této jednoduché skutečnosti ovšem předpokládá přísně racionální filosofické zakotvení. Není to však ani filosofie idealismu, ani materialismu, nýbrž objektivismu. Filosofie objektivismu staví na třech axiomech: existence (bytí - ontologie), vědomí a identita (povaha), přičemž existence je primárním axiomem, vědomí a identita jsou axiomy sekundárními. Nechci a nebudu se zde pouštět do pojednání o objektivisitické filosofii. Na toto téma byla napsána řada knih a pojednání a zájemci o filosofii mohou i na internetu objevit řadu prací ať už obhajujících či kritických.
Podstatné však je, že objektivistická filosofie dává pojmu svoboda jední možný racionální obsah.
Už slyším křik oponentů: „Ale vždyť přece násilí je používáno už odjakživa, co člověk je člověkem. Člověk, jako druh, přežívá právě tím, že silnější a schopnější vítězí nad slabým a neschopným!“
Dobrá. Banální, ale extrémní případ: Dva lidé se topí v moři a poblíž je jediný záchranný kruh, kterým si může zachránit život jen jeden z nich. Jak to ti dva mají vyřešit, když neexistuje možnost přežití pro oba? Mohou použít násilí jeden vůči druhému? Mají oba radši zahynout? Nebo se má jeden pro druhého obětovat?
Další již ne tak kategorická situace: Jeden kmen má přístup k vodě, druhý ne a jeho příslušníkům jde o život. Má právo první kmen hájit své území s vodou, když dospěl k závěru, že není dost vody pro všechny? Nebo má právo kmen ohrožený zánikem z nedostatku vody zaútočit jako první? A co když v tomto případě existuje třetí alternativa – dohodnout se. To lze samozřejmě pouze tehdy, pokud je objektivně vody dost alespoň v tom smyslu, že uskrovní-li se kmen první, přežije i druhý.
V prvním případě mají zřejmě oba stejné právo bojovat o holý život. Není jiné možnosti, oba ovládá pud sebezáchovy a není a nemůže být nikoho, kdo by měl právo kohokoli z nich soudit. Proč tomu tak je? Protože oba zřejmě považují svůj vlastní život za nejvyšší hodnotu a jako takovou ji oprávněně brání. Neexistuje-li alternativa, je to jediný případ, kdy kterýkoli z těch dvou může použít násilí jako první. V této extrémní situaci navíc nelze o jakékoli svobodě vůbec hovořit.
Druhý případ již není tak jednoduchý. Pokud totiž existuje alternativa, lze všechno řešit jinak. Pokud i zde platí, že život je nejvyšší hodnotou, znamená to, že lze nalézt uspokojivé řešení pro oba kmeny. Dohodnout se, znamená přežít pro obě strany. Navíc mohou mít obě strany v budoucnu prospěch jedna z druhé. Když však bez vyjednávání kmen usilující o vodu napadne kmen vlastnící vodu, má kmen vlsatnící vodu právo se násilí bránit a to všemi prostředky. Naopak kmen usilující o vodu nemá právo na agresi, v jeho vlastním zájmu je pokusit se vyjednávat. Obrana je racionální. Útok bez vyjednávání je iracionální. Útok po neúspěšném vyjednávání může být racionální, protože kmen usilující o vodu je tímto neúspěchem vyjednávání postaven do situace bez alternativy.
Koneckonců, historie nás učí, že právě racionální přístup k řešení vztahů mezi jedinci či skupinami jedinců vedl ke směně a dělbě práce, což byly a jsou bezesporu důležité faktory pozitivního rozvoje lidské společnosti. Pozitivního proto, že jde o naplnění a zvýšení kvality nejvyšší hodnoty – života každého jedince.
Výše uvedená definice svobody je racionální a proto platná. Jakákoli jiná je iracionální a proto neplatná. Nicméně je třeba něco dodat. Naplňování obsahu pojmu svoboda se neobejde bez jeho obrany. Jinými slovy, je možné, ba přímo nutné použít násilí v okamžiku, kdy někdo jiný použije násilí jako první.
Toto je, velice zjednodušeně řečeno, politickou filosofií reálné politiky skutečného liberalismu.
Napsal jsem před časem článek „Příčinou krize je morální bída“. A za tím si, s panem Baťou, stále stojím. Každá politická filosofie definuje i obsah pojmů etika a morálka. V rámci politické filosofie objektivismu dokonce pojmy etika a morálka splývají. Co že je tou morální bídou?
Je to infekce filosofie a myšlení všemožnými mystickými, altruistickými a tudíž kolektivistíckými doktrínami relativizace všeho a skepticismu.
„Tvá řeč budiž ano, ano, ne, ne..“, uvádí bible údajně Ježíšova slova. Tudíž pravdivá a svobodná. Když budeme takto skutečně myslet, mluvit a žít, svět bude jistě lepší. Pro všechny.
K tomu však vede pouze jediná cesta. Dlouhá cesta. Cesta praktické politiky, za kterou však musí stát racionální politická filosofie. Budoucnost lidské společnosti stojí na zápasu mezi racionálním a iracionálním myšlením. A tento zápas nerozhodne ani fyzika, matematika, biologie či ekonomie. Je to filosofie, na jejíž platformě se celý zápas odehrává.
Racionalita svobody je život, iracionalita a skepse je smrt. Svoboda je a zůstává nadějí pro budoucnost.
Měli bychom být velmi pozorní k tomu, co se kolem nás děje.
