V horách v "divoké" Číně

Chtěl jsem napsat krátký blog o očkování, ale není potřeba to dělat, pár lidí jako pan Cilek už svůj blog napsalo, a můj by byl v principu podobný. Žádný spěch.
V polovině dubna jsem pozval svých sedm studentů na dvoudenní procházku do hor na "teambuilding". Původně jsme chtěli jít v sobotu a neděli, ale předpověď počasí byla na sobotu velmi špatná, na neděli lepší a dobrá na pondělí, takže jsme se rozhodli jet v neděli a pondělí. Začali jsme v 5:30 ráno na univerzitě, vyjeli na jih do pohoří Qinling a zaparkovali na nejvyšším bodě silnice G210 ve výšce 2050 metrů nad mořem. Tam nás vyzvedla dvě auta a svezla nás na druhou stranu hor a pak po nezpevněné cestě do nadmořské výšky 1100 metrů. Pak už byla silnice sjízdná jen pro auta 4WD a tak jsme šl dále pěšky.
Než jsme vyrazili, měl jsem ke studentům proslov, protože jen 2 studenti měli zkušenosti z hor a zbytek byli obyvatelé města :-). Tak jsem jim řekl, že nás 8 vstupuje do hor a zítra nás všrch 8 hory opustí. Jsme tým, kde můžeme spoléhat jen jeden na druhého. Co se jídla týče, můžeme jíst jen to, co máme sebou. Neexistuje žádný způsob, jak si vybrat restauraci, protože žádá cestou nebude. Není třeba si stěžovat, můžeme jen jít dál, a večer budeme ve vesnici Dasi a budeme spát v domě našeho kamaráda, který tam na nás čeká. A jmenoval jsem jednoho studenta jako prvního a za žádných okolností nikdo nepůjde před ním a jako poslední další student a nikdo nebude za ním.

Je to asi 8 km údolím podél malého potoka a pak nahoru na hřeben ve výšce 2100 metrů, dolů po  podél dalšího potoka asi 8 km do výšky 1400 metrů a po nezpevněné cestě do vesnice Dasi ve výšce 1650 metrů. Tak jsme začali. Problém byl, že den předtím pršelo a vlastně celou neděli pořád pršelo. Potok měl mnohem více vody než obvykle a byl nějakých 30 – 40 cm hluboký. Museli jsme ho 8x brodit. Boty dolů, přejít na druhou stranu a a boty obout. Teplá voda je cítit uplně jinak. Konečně jsme dorazili na hřeben, tam se vyfotili a začali slézat dolů. Je to velmi odlehlá oblast, kam chodí jen velmi málo lidí. Viděli jsme několik stád zlatých takinů,  chráněných zvířat s ochranou na stejné úrovni jako Panda velká. Takže za zabití takin je také trest smrti. Jsem proti tomuto trestu, ale je to možná potřeba, protože jsem ho před pár lety viděl zabitého pytláky. 

Když jsme dosáhli nejnižšího bodu, přešli jsme před další potok, tentokrát půl metru hluboký se silným proudem. O dvě hodiny později v 19:30 jsme dorazili do cíle ve vesnici Dasi. Moje žena mi později řekla, že studenti museli být opravdu šokováni, když viděli dům uvnitř. Tam se totiž opravdu zastavil čas. Před 500 roky by vypadal úplně stejně. Studenti mi lae řekli, že je to lepší než 5 * hotel. Venku byla zima, pršelo, uvnitř sucho a docela teplo. Dostali jsme teplé jídlo a spali pod suchými přikrývkami. 

Ráno jsme se nasnídali a šli zpět k autu. Abychom se tam dostali, museli jsme vystoupat do 2600 metrů a pak dolů do 2050. Když jsme se blížili k zaparkovaným autům, bylo tam místo pokryté telefonním signálem a začaly chodit zprávy. Jeden student jich dostal 100, jiný 200. Všechny zhruba takto: „pokud jsi v pořádku, odpověz“. Protože baterie mého telefonu byla vybitá, řekl jsem jednomu studentovi, aby odpověděl: „Neboj se, buď šťastný“. V 7.50 večer jsme došli na parkoviště a tam na nás čekalo další auto se třemi profesory z univerzity. Sjeli jsme dolů asi 2 km do vesnice na večeři a poslechli si, co se vlastně poslední dva dny dělo.
V neděli později odpoledne byla v čínské televizi zpráva, že kvůli silnému dešti dochází v Číně k sesuvům bahna. Nebylo to v horách Qinling, ale dokonce i v jiné provincii než Shaanxi. Jako když jedete na Šumavu a dozvíte se, že ve Francii je sesuv půdy. Není úplně relevantní informace, řekl bych. Takže maminka jedné studentky zavolala do školy a zeptala se jich, jestli o nás náhodou nemají nějaké informace. Jinými slovy, informovala školu, že jsme na neděli a pondělí v horách, aniž by todo té doby někdo ve škole věděl. Skvělé. Naše katedra mělo mimořádnou schůzku v neděli ve 22 hodin, kde se snažili rozhodnout, co s námi dělat. Někdo velmi aktivní navrhl poslat záchranný tým do hor, aby nás našel. Naštěstí jiného napadlo zavolat mé manželce. 

Řekla jim, že zůstáváme přes noc ve vesnici Dasi, kde není pokrytí mobilním signálem, ale že polovina z nás je velmi zkušená a také majitel domu že je členem horského týmu záchranářů. A že máme s sebou vysílačky a můžeme komunikovat na velkou vzdálenost. Co neřekla, že se člen záchranného týmu neobtěžuje příliš často zapínat vysílačku. Také řekla, že poslat tým ze školy, aby nás našel, je nejhorší nápad, protože to skončí tak, že budeme hledat my záchranný tým. Tak se uklidnili.

V pondělí ve 14 hodin opět znervózněli a vysali do hor záchranný tým. Věděli, kde parkujeme a tři profesoři tam seděli a čekali na nás. V 19:30 jsme dorazili k autům. Vedoucí „záchranného týmu“ mi řekl, že ještě 30 minut a šli by nás hledat do hor. Doufám, že to byl pouze řečnický obrat za účelem zachování tváře a že on není tak hloupý, aby to udělal. Bylo totiž 5 stupňů, neměli teplé oblečení, čelovky, jídlo, vodu, rádia, takže co tam chtěli dělat byla mě bylo záhadou. Vlastně později jsem na to přišel, alespoň si to myslím. Byl to pouze pokus o zachování tváře, protože v případě, že by se někdo zeptal: "Co jste udělali?" tak odpověď zní: „Vyslali jsme záchranný tým“.

No a celé to skončilo ráno, kde všichni studenti šli na kobereček k děkanovi a museli odevzdat esej: „Nebudu chodit do Qinling Mountains“. No a já dostal vynadáno, ať příště, až mě napadne nějak jít se studenty, požádám dopředu o povolení. Není mi 5 roků, takže je jasné, že žádné povolení nedostanu a tudíž nemá cenu se s tím vůbec namáhat.

Takže výlety do hor se studenty skončily, už chodíme jenom tak, že se náhodou ráno potkáme, jinak chodím sám nebo s nekolika partami, které jsem potkal v horách a nejsou to naěi studenti.

Výlet se studenty teď probíhá následovně. Ráno u auta vidím svého studenta (y). Ahoj, co tady děláš?Jdu do hor. To je zajímavé, já také. Kam plánuješ jít? Na horu XX. To je ale náhoda, já také. Ta?to můžeme jít spolu, že?

Jinak vcelku postoj univerzity chápu, mají za studenty zodpovědnost a rodiče jsou schopní jít až ad absurdum. Pokud by se jejich dítěti něco stalo, budou to rodiře, kteří budou děkanovi nebo rektorovi nadávat, proč něco neudělal. Co měl udělat neví, ale urřitě něco. Že jejich ratolest šla někam dobrovolně není pro rodiče podstatné. Takže školy v Asii (Singapur byl stejný) to řeší bezpečným plošným zákazem všeho mimo standard.

Qinling Mountains