Je tomu již mnoho let, co jsem prožíval svou velkou studentskou lásku. Byla krásná a byli jsme si navzájem první. Trvala čtyři roky a za tu dobu jsme zažili spousty příhod a událostí. Jedna příhoda se mi ale zaryla více do paměti. Asi proto, že si uvědomuji, že dnes by se takhle nejspíše nestala a měla by zcela jiný a jen takový obyčejně nezajímavý průběh. A přesto šlo tenkrát jen o běžné rande.
Nevím už, jestli jsme chtěli někam vyrazit, nebo se jen sejít a projít se, nebo jestli jsme se nechtěli někam zašít a užívat si společných intimností. Dali jsme si obyčejné rande. Do telefonu – šlo tehdy jen o ty stabilně přidrátované ke zdi, protože mobily ještě nebyly – jsem své dívce vysvětlil, že se sejdeme na Hradčanech v místě, kde je brána s peroucími se sochami a kde je výhled od nízké zdi na Prahu. A kde končí zámecké schody. Udělal jsem ale chybu, protože jsem mluvil o Starých zámeckých schodech. Na Hradčanské náměstí ke zdi nad Kajetánské terasy vedou ale Nové zámecké schody neboli zkráceně, jak se dnes používá, Zámecké schody. A ty Staré zámecké jsou o půl kilometru vzdušnou čarou jinde.
V dohodnutý čas jsem dorazil na místo a čekal. Prvních patnáct minut jsem zůstával v klidu, holky přeci nechodí včas. Ale po půl hodině jsem začal být neklidný. Má dívka nedorazila. Po další čtvrthodině jsem hodně znervózněl. Že by mi dala košem? Dnes by to vše vyřešil jeden jediný telefonní hovor z mobilu na mobil, ale tenkrát se dalo telefonovat jen z budek a to zase jen na pevné telefony. Žádná taková budka v dohledu nebyla a já se bál odejít, protože bychom se nakonec mohli minout. Touhy mladých kluků jsou velké a tak jsem čekal a čekal. Namlouval jsem si, že se třeba moje dívka spletla a přijde o hodinu později. Když čekáte padesát minut, dalších deset navíc už vydržíte. Tak jsem se díval na Prahu a po okolí a vyhlížel ji v teoreticky předpokládaných směrech. A najednou mě to trklo.
Uvědomil jsem si, že ty schody, co jsou nedaleko, nejsou Staré zámecké schody, ale Nové a že tedy nejspíše moje holka na mě čeká úplně jinde. Jenže bylo krajně nepravděpodobné, že tam po hodině ještě bude. Přesto jsem se rozeběhl skrz brány Gigantů a Matyášovu, přes všechna hradní nádvoří a pod věží sv. Víta jsem se prosmýkl mezi zlatou bránou do katedrály a Plečnikovými býčími schody, pak okolo Starého královského paláce, baziliky sv. Jiří a finišoval Jiřskou ulicí skrz Černou bránu do míst, kde se Staré zámecké schody a ulice Na Opyši stýkají ve svém nejvyšším bodě. Nevím, za jak dlouho jsem těch asi 740 metrů uběhl (zde je trasa). Tehdy mě srdce jistě bušilo námahou a zároveň se svíralo obavou, že jsem něco důležitého svou hloupostí propásl. Jak jsem se ale blížil k cíli, dostavilo se veliké překvapení i úleva. Tam, na vyhlídce u nízké zubaté zdi nad Malou Kolovratskou zahradou, na mě přes hodinu moje dívka trpělivě čekala. Nejspíše i touhy mladých dívek jsou velké.
Pochopitelně jsme si hned nedorozumění začali vysvětlovat, ale v tu chvíli jsme byli rádi, že jsme se nakonec setkali. Už se nepamatuji, kam jsme šli potom. Tak si tu vzpomínku dotvářím po svém a vedu si jí za ruku někam na Petřín, kam zamilovaní odjakživa patří. Potom jsme se ještě mnoho měsíců špičkovali, čí to vlastně byla tenkrát chyba. Dnes to vezmu klidně celé na sebe, tu blbost jsem fakt udělal já. Dnes by se to pravděpodobně nestalo, poslal bych jí mapku mailem nebo jí dal souřadnice. (Prosím, přijď sem - 50°5'21.410"N, 14°23'55.448"E a ne abys mě čekala třeba tady - 50°5'30.219"N, 14°24'21.144"E). A pokud i nyní takové nedorozumění nastane, tak si dnešní mladí v nejhorším brnknou mobilem a je to vyřízené. Za třicet let budou vzpomínat na zcela jiné příhody a trapasy, třeba jak se omylem dovolali na cizí mobil a nakonec z toho byla svatba.
Studentské lásky jsou jako velmi hmotné hvězdy. Mohutně září, hřejí, žnou, ale rychle vyhoří. Byl to i náš osud s mou tehdejší dívkou. Po čtyřech společných letech jsme se opustili a ona se za několik let vdala a já o něco později oženil. Dnes už jen občas vzpomenu na to, co bylo opravdu pěkné. Naše dávné rande na staronových zámeckých schodech, kdy jsme si vzájemně stáli za to, na sebe přes jednu hodinu čekat, k mým hezkým vzpomínkám patří.
