Milý Vincente! Rád bych se tě zeptal na mnoho věcí. Chtěl bych toho vědět tolik, že bych svými otázkami rychle vyčerpal veškerou tvou trpělivost. Chtěl bych se zeptat na ta všechna hvězdná nebe nad cypřiši, na slunečnice ve váze, na jedlíky brambor. Na zvedací mosty přes kanály, na kavárny v Arles. Bylo by toho hodně, ale jestli by mi byla umožněna jen jedna jediná otázka, zeptal bych se, co tenkrát rostlo na tom poli, cos maloval v Saint-Rémy třináct měsíců před svou smrtí. Obraz, který tehdy vznikl, mám moc rád a má pro mě velký osobní význam.
Ten obraz dnes visí v Národní galerii v Praze a je znám pod několika názvy. Někdy jako Zelená pšenice, nebo Zelené žito, či Zelené pšeničné pole s cypřišem. Dnes se dává přednost neutrálnímu názvu Zelené obilí. Asi už jen ty víš, co tehdy na tom poli rostlo. Ale ono je to vlastně jedno, budeme mu říkat Zelené obilí. Někde jsem četl, že v tom obraze je klid a mír a tak si myslím, že jsi v té chvíli, kdy obraz vnikal, prožíval klidnější dobu v období své stupňující se nemoci. Možná tě potěší, jak tento tvůj obraz ovlivnil jednoho kluka.
V českých zemích je Zelené obilí tvůj jediný obraz, který v Národní galerii visí od dvacátých let minulého století. Proto se také často u nás objevuje i jeho reprodukce, které zdobí řadu míst. A právě na jednu reprodukci tohoto obrazu jsem se díval před mnoha lety ve školní lavici někdy v době šesté nebo sedmé třídy. Netušil jsem, že jsi byl autorem a asi by mi tehdy tvé jméno nic neřeklo. Byl jsem normální kluk a tak jsem ani nevěděl, že ten obraz vznikl sedmdesát let před mým narozením. Školní rok se vlekl, po zimě přišlo jaro a já se začal těšit na letní prázdniny. Obraz krajiny s kupovitými letními mraky a žlutým domem byl takovým příslibem léta a branou do prázdnin. Představoval jsem si, že v tom domě jsem na prázdninách, že běhám po tom poli. Netušil jsem, že to není naše česká krajina. Líbil se mi i ten topol, co tam rostl, podobný tomu topolu v našem městském parku, kde jsem jezdil na kole. Později jsem se stal zahradníkem a pochopil jsem, že ten tvůj topol je vlastně cypřiš a ten můj topol v našem parku je sloupovitá forma dubu letního. Pro třináctiletého kluka ale byly všechny sloupovité stromy topoly. S blížícím se koncem školního roku jsem úpěnlivěji a urputněji hleděl na tvůj obraz, s přáním do něj vstoupit a utéct z reality do letního volna a klidu. Nakonec jsem se dočkal i v té realitě a jednoho dne jsem vyběhl ze třídy naposledy, nechaje již nepovšimnutý obraz za svými zády. Také prázdniny utekly, a když začal další školní rok, byl jsem již v jiné třídě a na obraz jsem dávno zapomněl.
Ten se ale několika měsíčním sledováním zákonitě zapsal do mého podvědomí. Když jsem se s ním už jako dospělý po letech setkal – jednalo se o poštovní známku s názvem Zelené obilí – vzpomněl jsem si na svá školní léta. Potom jsem už zjistil, že autorem jsi byl ty, milý Vincente, a že jsi jej maloval v době, kdy ses léčil v Saint-Rémy. Do konce tvého života chyběly již měsíce a týdny, ale v okamžiku relativního klidu jsi zde namaloval nádherné obrazy a krajiny s poli a cypřiši. A tvé hvězdné nebe z jiného obrazu je to, co mě a další uvádí v úžas. Zelené obilí patří možná k méně dramatickým obrazům, ale právě pohoda a klid mě učarovali už jako kluka. O mnoho let později jsem si sám nadělil zvláštní dárek ke svým čtyřicátým pátým narozeninám. Tehdy byla muzejní noc, kdy jsou pražská muzea a galerie zadarmo otevřená i v nočních hodinách. A tehdy jsem těsně před půlnocí stál v Národní galerii před tvým obrazem Zelené obilí. Pak začal nový den, s ním moje narozeniny a já se v té chvíli opět stal tím třináctiletým klukem, který se díval na originál obrazu s touhou do něj vstoupit. Oslavy a dárky mě ten den ještě čekaly, ale tohle byl na dlouhé roky dopředu - a vlastně dodnes zůstal - můj nejlepší narozeninový zážitek.
Jednu reprodukci Zeleného obilí dnes vlastním a visí v mé kanceláři. Tak se zase často a pravidelně na ní dívám. S nostalgií, kdy vzpomínám na své vlastní školní léta. A to jsem ti, Vincente, chtěl napsat, protože možná tě potěší, že i po více než sto letech po své smrti, rozdává té umění radost, naději, touhu a pokoj. Nejspíš tedy to, čeho ty sám jsi na sklonku svého života příliš neměl.
