Otevřený dopis Václavu Hraběti

Milý Václave! Právě uplynulo 47 let od doby, kdy jsi ve věku nedožitých pětadvaceti let zemřel na otravu oxidem uhelnatým. Někdy se říká, že dvacet pět let je i pro katedrálu hodně. Na umírání to věk ale opravdu není. Kdo ví, kolik holek bys ještě pobláznil svými blues.

Za svého života ses knihy se svými verši nedočkal, začaly vycházet až dlouho po tvé smrti. Vždy jsi měl asi jen menší okruh nadšenců, kteří ti ale zůstávají věrní i dlouho po své smrti. Tvé verše zpívali známí interpreti. Třeba populární Variace na renesanční téma. Někdo o tobě hovořil jako o „úplně zbytečné legendě“, jiní se proti tomu ohrazovali. Lze jen těžko odhadnout, o jaký další literární poklad bys nás obohatil, kdyby ses dožil dnešních dnů. Bylo by ti už přes sedmdesát. Tobě ale bylo dopřáno jen přesně 9031 dní života.

Já sám již od studentských dob, když jdu okolo Vltavy, hledám ty divoké koně, vyjmenovávám své lásky, dívám se na slunce uklánějící se nad krásnou Prahou k západu, na večernici plující černou oblohou a vím, že i má svíce hoří a hoří a milovat mohu jen jako živý. Nedávno jsem si na tebe opět vzpomněl. Na zdi na Petříně někdo napsal začátek tvé Básně skoro na rozloučenou. Bylo to o Štědrém dnu roku 2010. Možná to byl kluk, který tam stál se svou holkou. Možná tam byl sám a později jí tam přivedl. To nevím, ale vím, že napsal vyznání o tom, že ji nechce nikdy ztratit. Od té doby svíce času zase uhořela o více než jeden rok a kdo ví, jestli ti dva jsou pořád spolu. To vyznání tam ale prozatím zůstává.

A Václave, dokud tvé básně normální lidi píší na zdi, tak jsi stále mezi námi.

Václav Hrabě

Báseň skoro na rozloučenou

Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Můžu tě ztratit
a zase budou rána
plná cigaret
a bude to svádět
ke krásnému a pompéznímu smutku
Můžu tě ztratit
a zase budou noci
měsíc vlající na obloze bude podobný stínu
tvých rozpuštěných vlasů
nebudu moct spát a budu nenávidět
klasiky

Můžu tě ztratit
a pak snad bude nejvhodnější svést to na dialektiku

Ano
to všechno se může stát
Ale nikdy už neztratím
všechny ty lehkomyslné nevychované a pravdivé
děti naší lásky
všechno to co nelze vyhandlovat
v Tuzexu
nabiflovat přes noc
získat protekcí
úsměvem
touhu a odvahu
nečekat až se život převalí kolem jako baráčnický průvod
nedat se zlákat
štěstím
které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně
nejíst tu zadarmo chleba

Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně

Václav Hrabě (13. června 1940 Příbram – 5. března 1965 Praha) byl český básník a částečně prozaik, jediný významný představitel tzv. beat generation v Československu. Hrabětovy básně se za jeho života nedočkaly ani jednoho knižního vydání, všechny soubory vycházely až posmrtně, protože autor tragicky zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým. Pohřben je v Lochovicích. 15. června 2001 byl hořovickému gymnáziu propůjčen čestný titul Gymnázium Václava Hraběte.