Jak svého potomka nenaučit hrát šachy

Kdysi mě zaujala jedna diskuze na šachových stránkách, kde jsem toho času hrával s dalšími podobně zasaženými kamarády. Jeden z kolegů hráčů v ní hledal partnera pro svou čtyřletou dceru, kterou chtěl tímto naučit šachové hře. Jeho vysvětlování a poučování jeho holčička nebrala vážně, neměla dost trpělivosti, a tak hra s kamarádem přes Internet jí měla motivovat.

Což o to, každý asi chce předat svým dětem to nejlepší, co v něm samém je. Problémem je, že sami někdy netušíme, co je to to nejlepší. Alespoň ti moudřejší o tom pochybují. Řekněme ale, že umění hrát šachy k tomu lepšímu určitě patří. Jenže ty naše ratolesti nějak nechtějí pochopit, co je vlastně pro ně dobré. Brání se našemu působení, a pokud si něco vyposlechnou, tak jen nějaký nepodstatný zlomek toho, co jim chceme předat.

Jsem otcem sedmileté činné sopky strombolského typu, tedy vybuchující „jen“ každých dvacet minut. Je to takový šiřitel chaosu do okruhu jednoho světelného roku, neustálý rebel, který musí na just udělat vše naopak, co se po něm žádá. V podstatě se dá říci, že je hyperaktivní, i když asi existují mnohem horší stavy významu tohoto slova. Kdo neví, jak hyperaktivita funguje, ať si půjčí někde živou kozu a jde s ní na nákup do nějakého hypermarketu. Nejlépe do oddělení zeleniny. Trpělivost je přesně na opačném pólu vlastností mého syna. A pochopitelně je velice dychtivý se vše naučit, ale chce vše umět hned. Těžko s ním ale dohrajete i obyčejné „Člověče, nezlob se“. Po chvilce jej vše přestane bavit.

Také se chtěl naučit hrát šachy. Nedělal jsem si iluze, že se to povede, protože vím, že můj syn sedavé maso prostě nemá. A také ano - nenechal si nic vysvětlit, za chvíli utekl. Nedostali jsme se ani k poznání všech figurek. Přesto jsem po čase zjistil, že je zná všechny a to jak na dřevěné šachovnici, tak ty ploché na obrazovce počítače. U jednoho kamaráda v čajovně jsme začali na veliké šachovnici hrát. Byla to divná hra, nikam to nevedlo. Ale zase jsem brzo objevil, že syn v podstatě zvládá všechny tahy figurek. A dokonce i to nejtěžší, skok koněm. Pochopitelně o šachu stále nic neví, neví nic o strategii a taktice, o tom, jak zahajovat, ale prostě šachy se o něj nějak otřely. Vrcholem bylo, když jsem jej jednou posadil k počítači a on chtěl hrát šachy. Dal jsem mu tedy Fritze – mám tento šachový program, ale moc jej nepoužívám, protože nemám na něj čas – a odeběhl jsem dělat něco jiného. Když jsem se vrátil, k mému údivu na šachovnici stáli už jen oba králové. Můj syn, neznalý prakticky ničeho, dokázal remizovat s Fritzem. Určitě jsem mu nastavil nějakou malou obtížnost, ale přesto to považuji za úspěch. Od té doby zase šachy někam zapadly na zadní okraj zájmů. Nechávám to být, buď se jednou vrátí, nebo nevrátí. Ale infekce zanesena byla. Rozhodně nehodlám tlačit na pilu. A jako člověk, který občas pracuje jak s těmi normálními, tak s těmi motorovými pilami, radím totéž každému rodiči.

Mám známého malíře, jeho jméno není podstatné. Na obrazech jeho bizarního světa se to docela hemží různými šachovými figurami či šachovými výjevy. Zeptal jsem se jej jednou, jestli hraje šachy. Řekl mi, že ne, ale že je hrál jeho tatínek, který mu je ovšem znechutil. Tak vidíte, tatínek tohoto malíře nakonec také zasel to, co považoval za nejlepší. Jeho syn sice šachy nehraje, ale nakonec je zvěčňuje na svých plátnech.

Děti se asi učí jinak, než my dospělí. Věci prožívají, něco utkví a něco ne. Je zajímavé, kolik věcí nakonec umí. Abychom jim neznechutili něco dříve, než mohou sami objevit to kouzlo věcí a vztahů, tak je nutné postupovat pomalu a s vědomím, že ta naše námaha je možná slepá ulička.

Takže až příště zase naše děti nebudou vědět, co je pro ně nejlepší, vzpomeňte si na jedno hezké přísloví: „První půlku života nám ničí rodiče, druhou půlku děti“.

Musím se přiznat, že toto je můj starší článek z doby, kdy jsem hrával šachy na jedněch fajn šachových stránkách. Ale v principu se nic nezměnilo. Mému synovy už není sedm let, ale skoro dvakrát tolik, je pořád eruptivní, akorát v něm začíná vybuchovat puberta. Šachy nehraje, ostatně já ke své škodě již také ne. Ale jako zahradník vím, že některá semena vyklíčí i po dlouhé době. Třeba nás to zase oba chytne. A třeba – docela bych si to přál - budeme přitom každý sedět na opačné straně jedné šachovnice.