Chvalozpěv na tmu

Jsem tmář a jsem na to hrdý. Mám tmu rád, mám rád i noc. Pochopitelně jako protiklad běžného denního světla. I já jsem denní tvor, ale právě proto si uvědomuji, že i tma a noc má svůj veliký význam. Historicky možná mnohem větší, než si vůbec připouštíme.

Představme si, že by naše planeta neobíhala osamocenou hvězdu, ale nějakou složitější soustavu více hvězd, nebo by naše Sluneční soustava byla někde uprostřed nějaké hvězdokupy. Pomiňme, že by asi dlouhodobá nestabilita oběžné dráhy takové planety okolo centrální hvězdy neumožnila vznik života, anebo by neumožnila vytvoření inteligentního tvora. Na povrchu této planety by nebyla nikdy noc, svit okolních hvězd by jen mírně kolísal ve svém jasu. Evolucí bychom na neustálé světlo byli jistě adaptováni, ale dějiny na této „Zemi“ by se odehrály nejspíše úplně jinak. Bez noci bychom neznali hvězdné nebe, Měsíc, planety a později i další objekty, tedy mlhoviny, galaxie a kupy galaxií. Těžko odhadnout, jak by se na této planetě věčného dne vyvinul kalendář, jak by se rozvinula nautika a s ní spojená odvětví jako mořeplavba a putování obchodních karavan a jak by později absence hvězdného nebe ovlivnila fyziku, astronomii a kosmologii. Stěžejním vědcům a nositelům pokroku někdy květnatě říkáme světlonoši a tmáři jsou lidé, kteří, pokroku nepřejí. Přesto to v našich dějinách byla tma a noc, co posouvaly hranice vědomostí až za běžně viditelný horizont. Jen díky noci se vytvořily kalendáře, kterými se řídily celé starověké říše, díky noci vypluly první lodě na moře a díky noci jsme postupně objevovali svůj širší domov a postavení ve vesmíru. Do něj jsme nakonec i vstoupili, i když zatím jen na samý okraj, ale dohlédli jsme i za kupy galaxií, které deformují světlo ještě vzdálenějších quasarů. Bez noci a tmy by tohle vše nejspíš nebylo.

Byl jsem malý kluk, který začal právě školní docházku, když naší ulicí chodil lampář s tyčí a každou plynovou lampu ručně zapálil nebo zhasnul. Netušil jsem tehdy, že končí nějaká krásná romantická doba. Brzo poté nastoupila éra sodíkových výbojek. Moje maminka mě sdělila, že teď bude na ulicích světlo i v noci jako ve dne. Věřte nevěřte, už tenkrát mě to přišlo nepatřičné. Dnes to považuji za počátek svého tmářství. Až mnohem později, za mé hluboké dospělosti, se začalo mluvit o světelném znečištění a zbytečném svícení do nebe. Hvězdy v našich městech už prakticky neuvidíte. Pamatuji si také, jak poprvé se můj hodně malý syn na jedné z půjčených chalup jednou probudil už za tmy a my jej vzali ven na zápraží. Nad námi svítili hvězdy tak, jak je ve velkém městě nikdy neuvidíte. Koukal se na ně v mé náruči a skoro v němém úžasu. Pak řekl jen jedno jediné slovo: „Velký“. Myslel tím hvězdné nebe s obručí Mléčné dráhy.

Svítíme si do očí a přes to oslnivé světlo nevidíme nic. Proto jsem tmář, který tmu má rád a jsem na to hrdý. A teď musím končit. Právě začíná Hodina Země a já jdu vypnout tento počítač a většinu světel v mém bytě. Vím, že nic moc neušetřím, že této Zemi moc nepomůžu, ale snažím se světlem šetřit nejen jednu konkrétní hodinu, ale kdykoliv je to možné. Svítím jen tak, abych přes to světlo ještě něco vůbec uviděl. Mám ale jeden sen – dostat se do míst, která nebudou prakticky světelně znečištěná. Snad ještě taková místa jsou. V Arktidě, Antarktidě, anebo na Sibiři, či v jiné pustině. Vyjít tam někde ven na zápraží, zaklonit hlavu a podívat se na hvězdy na nebi a říci jen to jedno jediné slovo: „Velkýýýý!“

I do těchto míst dohlédneme díky tmě. Tato kupa galaxií je ještě relativně blízko. Světlo z nich letí „jen“ tři miliardy let. Ale kupa funguje jako gravitační čočka, která deformuje světlo ještě vzdálenějších galaxií za ní. Ty jsou vidět jako oblouky a patří mezi nejvzdálenější objevené galaxie ve vesmíru.

Světelné znečištění současných měst i krásy hvězdné oblohy jsou dobře vidět na časoměrných snímcích v článku Timelapse jako umělecké dílo