Co vedlo k vítězství komunistů?

Základním výsledkem krajských a senátních voleb je vítězství komunistů. Sociální demokracie z nich sice vyšla jako nejsilnější strana, ale ve skutečnosti má velmi podobnou ztrátu zastupitelských křesel v krajích jako ODS, to jest kolem sta míst. Vítězství sociální demokracie a levice samo by samo o sobě nebylo takovou tragédií. V demokratických systémech je běžné, když se střídají strany s opačnými znaménky ve vládnutí. Tragédií našich voleb ale právě je, že tu zvítězili komunisti. Za jejich vítězstvím je určitě více důvodů, dovolil jsem si shrnout ty, které považuji za klíčové.

1) Jako prvotní vidím fenomén nedostatečného vyrovnání se s  komunismem v minulosti v polistopadovém vývoji. Sametoví vůdci v čele s V. Havlem komunisty nechali existovat a nezasadili se o potrestání zločinů minulosti. Komunismus byl sice odsouzen, ale ne zakázán. Komunismus tu zůstal a mohl dál existovat a růst jako zhoubný nádor. Komunisti se sice trochu přebarvili, ale nebyli donuceni k transformaci, nebyli donuceni k žádné sebereflexi. Budoucí generace mladých lidí, kteří nezažili doby komunismu, nebyli ochráněni před lstivostí komunismu a dnes velmi často sedají na lep lží tohoto rudého nebezpečí.

2) Další chybou bylo, že jsme si po celých dvacet hráli na to, že komunisti neexistují. A pokud existují, tak jsou marginální a postupně vymřou. Bylo zakázáno s nimi spolupracovat, nebrali se na bankety a recepce, média masírovala a ostrakizovala všechny, kdo s nimi jen náznakem spolupracovali. Komunisti se žádným způsobem „nenamočili“ ve vládnutí a v poklidu čekali a čekají na svou příležitost. V poklidu mohou populisticky kritizovat a klamat veřejnost namísto toho, aby ukázali svou pravou podstatu v řízení státu a tím se i zdiskreditovali. Nyní k tomu zřejmě dojde a bude to o to horší, že jich může být víc, než je žádoucí.

3) Dalším důvodem neúspěchu pravice je ekonomická krize a nutnost šetřit a škrtat v rozpočtu. To je vždy velký problém pro jakoukoliv vládu, zejména vládne-li společnosti, která je zvyklá natahovat ruce směrem ke státu. A sociální napětí je vždy živná půda pro všechny populisty, kteří toho zneužívají pro své cíle, komunisty počínaje.

4) Velkým problémem je rovněž vysoká míra korupce a počet afér všeho druhu. To přinášelo velké znechucení v hlavách lidí a umocnilo jejich odpor k potřebě šetřit v rozpočtech. Slyší-li lidé dennodenně o korupčních aférách, nemohou jednat jinak, než že hledají „čisté politiky“. A to i za cenu, že tito politici jsou z KSČM. „A proč vlastně ne, vždyť tato strana ještě nevládla a tak ji dejme příležitost,“ to je celkem běžný argument lidí, kteří je zřejmě volili.

5) S bodem 2 a 3 úzce souvisí média. A to zejména jejich naprosto nekorektní způsob šíření informací, nebo lépe řečeno výhradní způsob hledání, jak co nejvíce zvyšovat svou sledovanost a čtivost. Jen si vzpomeňme na ty palcové titulky o odposleších, jen si vzpomeňme na naprosto nepodstatné tahanice kolem VV, jen si vzpomeňme na to šílenství, kdy každý odposlouchával každého. To vše se naprosto nekorektně objevovalo v médiích s argumentem, že povinností novinářů je informovat. Již málo se ovšem mluvilo o novinářské etice. Média účelově vybírala to, co se lépe prodávalo, již méně se však věnovala pozitivnímu.  Velká část afér nakonec vyšuměla, a to ne jen proto, že byla zametena pod koberec, ale proto, že byla médii nafouknuta a sloužila hlavně naplňování zpráv a předních stran tiskovin. Domnívám se, že média tento způsob informování nahrával do značné míry populismu, kterým manipulovali komunisti.