Velký Blaník, nejposvátnější hora (vojenská základna) v Čechách

Na mapě naší republiky lze nalézt mnoho míst, s nimiž je spjata nějaká legenda nebo pověst. Jedním z nejznámějších je hora Velký Blaník, nejvyšší ze čtyř vrchů vyčnívajících nad okolní mírně zvlněnou krajinu. 

Název Blaník je patrně odvozen od staročeského blana, což znamená paseka. Tento legendární vrch je opředený záhadnými a tajemnými pověstmi o spícím vojsku. Uvnitř Blaníku jsou velké prostory s křišťálovými stěnami a v nich odpočívá král Václav se svými rytíři. O půlnoci se hora otevírá a svatý král vyjíždí cvičně ven s připraveným vojskem na osedlaných koních. Až bude v Čechách nejhůř a lidem se povede zle, tak vyrazí král Václav na bílém koni a svede s nepřáteli vítěznou bitvu. Nastane nový čas pro českou zemi a lidé budou šťastní. Z pohledu vojenské terminologie je tedy Blaník jednou z našich velkých vojenských základen. Zda se dají zjistit bližší informace na Ministerstvu obrany, v díle Aloise Jiráska nebo Járy Cimrmana musí posoudit každý sám.

My jsme tam byli v sobotu odpoledne, tudíž nemohu výše uvedené potvrdit, ale návštěvu tohoto místa mohu určitě doporučit. Nejprve jsme se zastavili v půvabné obci Louňovice pod Blaníkem a navštívili zdejší informační centrum (Zámek č.p. 1,   Louňovice pod Blaníkem 257 06, tel.  [phone], otevřeno Úterý – Sobota, 9.00 – 12.00 a 12.30 – 15.30).

Velký Blaník vyrostl kdysi do výšky 638 metrů a nachází se nedaleko města Vlašim v jihovýchodních Čechách. Při výstupu si lze vybrat ze dvou cest. Ta první je údajně hodně strmá a není asi vhodná pro netrénované lidi. My jsme popojeli z Louňovic na nedaleké parkoviště, a tudíž směr výstupu byl jasný. Navíc tato trasa je známější, jelikož vede okolo Veřejové skály, která dle podle pověsti ukrývá vchod do nitra hory. Absolvovali jsme středně náročný výstup krásným lesem. Zachovalé lesy přirozené skladby s převahou buku s četnými skalními výchozy jsou na Velkém Blaníku chráněny ve stejnojmenné přírodní rezervaci, která má plochu 84 ha a byla vyhlášena v roce 1992. CHKO Blaník je jednou z našich nejmenších chráněných krajinných oblastí.

Po příchodu na vrchol nás uvítala 32 metrů vysoká rozhledna postavená v roce 1940 Klubem českých turistů. Je dřevěné konstrukce a má tvar husitské hlásky. V době naší návštěvy platili dospělí 20 Kč a děti polovinu. Po vystoupání 107 dřevěných schodů jsme byli odměněni krásným kruhovým výhledem. Je vidět Středočeská pahorkatina, západní část Českomoravské vrchoviny a při dobré viditelnosti je možno na jihozápadě zahlédnout vrcholky Šumavy. Otevřeno je od dubna do září denně, kromě pondělí od 10 do 17 hodin, v období říjen až březen pouze soboty, neděle a státní svátky od 10 do 16 hodin. Uvnitř rozhledny je také malé občerstvení a prodejna suvenýrů.

Navíc jsou na vrcholu i pozůstatky keltského hradiště z doby okolo 5. století př. n.l. (možná plus mínus 100 let). Zbytky opevnění jsou na některých místech dobře viditelné i v současnosti. Kdyby byl dnes vrch nezalesněn jako v dané době, byl by zřetelnější obdélný půdorys původního hradiště, což je trochu neobvyklé. Většina hradišť totiž byla oválných. A tak je možné, že zde nestálo pouze obyčejné keltské sídlo, nýbrž se jednalo o keltskou svatyni. Avšak existence kultovního místa je zatím pouze v rovině spekulací. Jisté však je to, že Keltové jsou první etnikem, jehož výskyt je na našem území doložen a současně známe jeho jméno. Keltských kmenů bylo samozřejmě více, ale nejznámějším je kmen Bójů, který dal naší zemi název. Boiohaemum lze z latiny přeložit jako vlast Bójů. Je to tedy zajímavá představa, že na Blaníku byli kdysi lidé, kteří dali naší zemi jméno a uvnitř Blaníku jsou lidé, kteří jí někdy navrátí její původní kouzlo.

Během výletu jsme se snažili také hledat pramen, jenž by zapáchal. Měla by to být močůvka, která vytéká z maštalí uvnitř hory. Nic jsme však nevypátrali. Neviděli jsme ani usychání zdejších stromů nebo naopak zazelenání se uschlého dubu, což by stejně jako objevení se vody ve vyschlé studánce mělo být předzvěstí probouzení se spícího vojska.

Co však není problém najít, je Veřejová skála. Šel jsem se na ni podívat a za pár minut jsem se vrátil. Měl jsem tudíž štěstí. Jsou totiž známy případy, že se rytíř nebo děvečka v blízkosti této skály ztratili. V podzemí sice prožili pouze jeden den, ale venku zatím uplynul jeden rok nebo také celý život. Většinou se tak stane, když sem člověk zavítá o některém z keltských svátků, kdy se otevírají brány do neznámé říše, do jiného časoprostoru, kde je všechno jinak. Praví se totiž, že jádro staré pověstí o spícím vojsku s největší pravděpodobností pochází z keltských dob.

Po sestupu do sedla k parkovišti je možno vyjít i na druhý z vrcholů Blaníku. Ano, opravdu vrcholy jsou dva. Na tom, kde jsme nebyly, se nacházejí zbytky kaple sv. Máří Magdalény a jmenuje se "Malý Blaník" (576 m.n.m.).

***  

Když se řekne Velký Blaník, tak každý většinou dodá sv. Václav. I o tomto jméně jsem se tady jednou zamyslel a něco napsal: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=555443