Stadice – u kolébky rodu Přemyslovců

Na tomto místě povstaly z šeré minulosti české národní dějiny. Stadice - kolébka panovnického rodu Přemyslovců, který vládl v Čechách až do 14. století. A kdo pověstem nevěří, ať tam běží. Spatří jeden zajímavý pomník.

...Libuše v bělostném rouše, s vínkem kol čela, vstala a vztyčená nad nimi vztáhla ruce proti nim. Naráz vše ztichlo; každý hned stanul hledě na vznešenou kněžnu. Pozdvihši prst ukázala k půlnočním horám a řekla:

„Hle, za oněmi horami v Lemuzích je řeka neveliká, Bělina jménem. Blízko té řeky je dědina, v ní Stadiců rod. Od té dědiny nedaleko oulehle na dél i na šíř sto dvacet kroků, oulehle divná, ležíť uprostřed mezi tolika rolemi, a přece k žádné nenáleží. Tam oře váš vojvoda dvěma strakatými voly. Jeden vůl má hlavu bílou, druhý jest od čela po hřbetě bílý a má zadní nohy bílé. Nyní vezměte sukni a plášť i převlaky, jak se na kníže sluší, jděte a vyřiďte muži vzkázání od národa a ode mne a přiveďte sobě kníže a mně manžela. Přemysl slove a jeho pokolení bude panovati v celé této zemi, všem plemenům na věky.“

Když pak ustanoveni starostové nejpřednějších rodů, kteří by muži ze Stadic přednesli, na čem zůstal lid a kněžna, promluvila k nim Libuše:

„Cesty hledati nebudete, aniž se ptáti. Můj kůň vás povede; za tím jeti neváhejte. Ten vás dovede a zpátky přivede pravou cestou. Před kterým on člověkem se zastaví a zařehce, ten jest, o kterém jsem mluvila. Tu mně teprv uvěříte, když svého vojvodu na železném stole jísti uzříte.“

To pravila Libuše ve svém proroctví, jak se lze dočíst ve Starých pověstech českých od Aloise Jiráska.

Kdo by se chtěl na toto místo podívat, musí jet z Ústí nad Labem směrem do Českého středohoří po silnici č. 258, která se vine údolím řeky Bíliny proti jejímu proudu. Několik kilometrů za Trmicemi je potřeba odbočit doprava přes železniční přejezd do menší vesnice, která se jmenuje Stadice. Nachází se zde stavení čp. 24 s pamětní deskou, jež oznamuje, že na tomto místě stával vladycký statek, odkud pocházel Přemyslův rod.

Když se člověk vrátí zpátky na hlavní silnici a pokračuje necelý kilometr, objeví nejvýznamnější místo památné události, kterým je Královské pole s pomníkem Přemysla oráče. Je to místo, kde poslové kněžny Libuše našli orajícího knížete. Zde v klidném prostředí, ohraničeném řady stromů, kde zakladatel prvního panovnického rodu Přemysl údajně zabodl lískovou otku, z níž vyrostlo ořeší, stojí pomník. Nechal ho zbudovat v roce 1841 hrabě Ervín Nostic dle návrhu architekta F.Staumanna. Tvůrcem reliéfů byl sochař Josef Max.

Na kamenném podstavci je starobylý pluh, přední plastika zobrazuje příchod poselstva do Stadic k orajícímu Přemyslovi, druhá plastika pak jeho uvítání na Vyšehradě kněžnou Libuší. Zajímavé je oblečení postav na obou plastikách, které je v rozporu s představami z obrázků Mikuláše Alše. Přemyslovi například chybějí známé střevíce z lipového lýčí, o kterých se zmiňuje i kronikář Kosmas, když uvádí: „chovají se na Vyšehradě v komoře knížecí až podnes a na věčné časy“. Na jedné ze stran pomníku je stručný nápis, že zde byl Přemysl od pluhu k vévodství povolán. Zajímavější je však nápis na opačné straně, který praví: VLÁDA VRÁTILA SE DO RUKOU TVÝCH, Ó LIDE ČESKÝ.“ Tento zde byl přidán dodatečně, v roce 1945, kdy byla obec Stadice opět počeštěna. Je zajímavé, že toto památné místo pro náš národ bylo do této doby převážně německé. V Dalimilově kronice se praví, že král Václav I. sem povolal Němce, jelikož se styděl za svůj selský původ.

Většinu údajů o tomto místě, odkud měl bájný kníže Přemysl Oráč přijít na český knížecí stolec, známe především ze Starých pověstí českých od Aloise Jiráska. Různé zmínky lze najít také v Rukopise královédvorském a Rukopise zelenohorském, v Kronice od Václava Hájka z Libočan, v Kosmově kronice nebo v patrně nejstarším textu (asi 10. století), v Kristiánově legendě.

Přemysl Oráč měl být v pořadí čtvrtý panovník (Čech, Krok a kněžna Libuše). Nikde však nenajdeme přesný časový údaj, který by se dal odvodit nebo doložit, aby bylo jasné, kdy vlastně Přemysl Oráč skutečně žil. Tudíž to vypadá, že asi existoval pouze v bájích a pověstích. Ale to nemůže nic ubrat na kouzlu tomuto zajímavému místu.

Ze známých údajů je možné si ještě připomenout to, že rozměry Královského pole byly ve středověku základem české polní míry, především v zemědělství. Škoda ale, že nejsou známy její rozměry (nebo jsem to alespoň nikde neobjevil). Jediný údaj je opět v pověstech: „je to oulehle nadél i našíř sto dvacet kroků“. Další důležitá událost se vztahuje k roku 1962, kdy vláda ČSR prohlásila Pomník na Královském poli za národní kulturní památku.

Zajímavostí, vztahujících se k tomuto místu, je ale víc. Například král Karel IV. nechal (asi v roce 1359) okolní usedlosti (patrně tři stavení) osvobodit od roboty. Ve Stadicích vznikl vlastně takový první známý český daňový ráj. Místo roboty měli lidé pečovat o bájnou lísku a její oříšky nosit na královský stůl. Mělo to připomenout skutečnost, že ořechy a lýčené střevíce si vzal Přemysl Oráč s sebou na Vyšehrad. Uvádí se, že toto privilegium vydrželo až do roku 1723 a líska uschla ještě později (snad v roce 1845). Ať tak nebo tak, lískový keř, který tam rostl již předtím, by musel být opravdu bájný, aby vydržel růst tak dlouho. Nebo ho místní zkušeně omlazovali a tím si zajišťovali tak trochu nezákonně privilegia i na další léta.

To že ze Stadic přišel na český knížecí stolec Přemysl Oráč, je známé, ale že se na tomto místě vyskytl další uchazeč o český trůn, to se již v hodinách dějepisu neučí. Vše se odehrálo na jaře roku 1445, kdy si na poli postavil chýši jakýsi sedlák Jakub, poddaný pana Jakoubka z Vřesovic u Teplic. Prohlašoval, že je český král, pořídil si radu starších, písaře, vydával listiny a promlouval k lidem. To vše samozřejmě vyvolalo velkou pozornost, ale kupodivu to chápala šlechta jako pošetilost a nic si z toho nedělala. Až asi po dvou měsících nechala Jakuba zatknout a vyslýchat. Nakonec ho propustili a tento samozvaný český král vyvázl se zdravou kůží, což je určitě velice zajímavé a něco to vypovídá o dané době.

Myslím si, že by si toto zajímavé místo zasloužilo trochu lepší a výraznější značení. Najít Stadice bez předešlého studia mapy může být pro někoho trochu složitější. Pro pěší poutníky vede k místu z obce Stadice, kde je autobusová i vlaková zastávka, červená i zelená turistická značka.

*

O Stadicích se také zmiňuji ve svém povídání o plavbě po řece Bílině:

http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=618005