Život první české světice i život první české vražednice jsou z velké části zahaleny do mlhy, stejně jako nejslavnější i nejzáhadnější vražda v našich dějinách.
Do období, kdy žila Ludmila, spadají počátky křesťanství u nás a byly položeny základy moci Přemyslovců. Zmiňují se o ní legendy, ale ve skutečnosti se toho moc neví. Ani o její smrti. Oběť i pachatele sice známe, ale přesný důvod vraždy nikoliv. Vzhledem ke svatořečení Ludmily, by se dalo předpokládat, že za vším byla víra. Ale pravé důvody byly patrně politické. Dobu raného středověku pojmy jako soudy a spravedlnost moc nezajímaly. Na zradu, zabíjení a vraždu se dívalo jiným pohledem než dnes. Ale i přesto si doba žádala světce a podmínky svatořečení nebyly tak přísné jako dnes.
O zmíněné vraždě i následném svatořečení Ludmily existuje málo písemných údajů. Historické informace pocházejí z pozdějších legend, které se ale na základních obrysech jejího života celkem shodnou. Narodila se patrně roku 860 a vzhledem k manželskému svazku s prvním historicky doloženým přemyslovským knížetem Bořivojem stála u samých počátků českého státu.
Nebyla jen poslušnou manželkou a ženou, která přivedla na svět šest dětí. Měla vliv nejenom na svého muže, ale i na tehdejší politickou situaci, především v době, kdy vládli její synové, Spytihněv a Vratislav. Neméně důležitou roli sehrála také při výchově svého vnuka, budoucího knížete Václava, kdy kladla důraz na jeho vzdělání.
Tetín, půvabná ves a v podvědomí národa historicky známé místo na skalnatém ostrohu vysoko nad řekou Berounkou. Dle archeologických výzkumů se zde nacházel v první polovině 10. století dřevěný knížecí dvorec, který byl vdovským sídlem kněžny Ludmily po smrti manžela, knížete Bořivoje. Snad zde měla také po nějaký čas vychovávat svého vnuka Václava a učit ho křesťanským zásadám i písmu, jelikož po smrti jejího syna Vratislava (manžela Drahomíry) bylo poručnictví nad nezletilým nástupcem na trůn Václavem svěřeno právě babičce Ludmile. Václav ji měl velmi rád, stejně jako ji chovali v úctě a lásce obyčejní lidé. Ludmila byla totiž žena rozumná a srdce dobrého, což se nelíbilo panovačné Drahomíře. Ta sice vládla v zemi, ale oblibu neměla, jelikož byla ctižádostivé a prudké povahy.
V některých legendách je zmíněná vražda také pojata jako spor „pohanské“ Drahomíry a „křesťanské“ Ludmily. Ale tehdejší politická situace nebyla vůbec klidná a přehledná. Spojencem a největší oporou Čechů bylo Bavorsko, na jehož straně byla Ludmila. Naproti tomu Drahomíra se klonila spíše na stranu Sasů, kteří zmíněné Bavory na začátku roku 921 porazili.
Nakolik chtěla kněžna Ludmila i nadále ovlivňovat politickou situaci nebo se jenom rozhodla dožít v ústraní, na tichém hrádku Tetín, se lze jenom domnívat. Vše vyřešil hněv její kruté snachy. Jednoho večera roku 921, v první vigilii noční z 15. na 16. září, vpadli najatí vrahové Tuna a Gomon do komnaty, kde se Ludmila právě modlila. Nedbali jejich proseb a zardousili ji závojem (šálem) sejmutým z její hlavy. Poté prchli pod rouškou tmy pro odměnu k Drahomíře. Ta časem začala litovat svého činu a tak nechala přestavět dům, kde pobývala kněžna Ludmila na kostel.
Ludmila byla původně pohřbena na Tetíně, ale roku 925 nechal kníže Václav přenést její ostatky do svatojiřské baziliky na Pražském hradě. Ludmila byla prohlášena za svatou již v 11. století a její kult se brzy začal šířit po celé zemi. Tetín se záhy stal poutním místem, kam přicházelo mnoho lidí po celý rok. Nejvýznamnější období nastává každoročně první neděli po 16. září, kdy se zde koná hlavní pouť s připomínkou významu Tetína v počátcích křesťanství a nástupu Přemyslovců k moci.
Místo bylo osídleno patrně již v paleolitu, ale známé počátky a název obce Tetína jsou spojovány se jménem bájné kněžny Tety, druhorozené dcery knížete Kroka. Ta měla pobývat na jednom ze tří hradů, které Tetín pamatuje. Samozřejmě to není historicky doloženo. Zda Teta byla mytická postava našich dějin známá ze Starých pověstí českých nebo skutečně žila, se asi nikdy nedozvíme.
U kostela sv. Kateřiny stojí socha sv. Ludmily s nápisem na podstavci „ Svatá Ludmilo, oroduj za nás“. Autorem díla z roku 1858 je sochař J. Max. Kromě tohoto, patrně nejstaršího kostela, se do současnosti zachovaly ještě kostel sv. Ludmily a sv. Jana Nepomuckého. Kostel sv. Michaela Archanděla a židovskou synagogu jsem zde při své nedávné návštěvě bohužel již nespatřil.
Dnešní jednolodní kostel sv. Ludmily byl postaven v barokním slohu v 80. letech 17. stol. Uvnitř hlavního kamenného barokního oltáře je na plátně vyobrazena sv. Ludmila a kněz Kaich, kteří vyučují sv. Václava. Po stranách obrazu jsou sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha. Ve spodní části oltáře je umístěn oltářní stůl, na němž měla být sv. Ludmila usmrcena. Usuzuje se totiž, že v místech, kde stojí dnešní kostel sv. Ludmily, mohla být kněžna Ludmila uškrcena. Ale doloženo to není. Ostatně většina údajů ze života Ludmily nám zůstala doposud skryta.
Pohledy do okouzlujícího údolí Berounky doplňují úvahy o tom, co se zde před 1097 lety událo.
