Občas zaslechnu, že letos nebyla pořádná zima nebo, že u nás nemáme pořádné hory, ale stačí, aby se zhoršilo nečekaně počasí a hned by člověk změnil názor. Jako třeba 24. března 1913.
Mohyla Hanče a Vrbaty se nachází v nadmořské výšce 1.416 metrů na Vrbatově návrší v blízkosti červené turistické značky mezi Vrbatovou boudou a rozcestím Nad Kotelní jámou. Jedná se o jedno ze známých míst, které nemůže člověk minout, když se pohybuje po hřebenech Krkonoš.
Příběh Hanče a Vrbaty o přátelství, odhodlání a pomoci se stal hrdinnou ságou českého lyžování a je stále živý. O této události si lidé vyprávějí již více jak sto let a jejich jména zná téměř každý (možná je to moje naivní představa). Některá fakta se vytrácejí, jiná se zveličují, ale kamenná mohyla jako trvalé memento a odkaz mravního poselství tragické události zůstává. Každoročně je také 24. březen připomínán jako Den Horské služby v ČR.
A co se vlastně onehdy událo? Na Hod Boží velikonoční, 24. března 1913, pořádal Svaz lyžařů Království českého „Mezinárodní lyžecký závod distanční na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království českém“. Na startu bylo šest soupeřů. Ráno v sedm hodin vypadalo počasí příznivě a tak se většina závodníků vydala na závod pouze lehce oděna, v košilích a kalhotách, bez čepic a rukavic. Start byl na Labské boudě, odkud se pokračovalo přes Sněžné jámy, Violík a zpět na Labskou boudu. Tam už se počasí zhoršilo, začalo pršet a vzhledem k nadmořské výšce se déšť postupně měnil ve sníh.
V druhém kole pokračovali již jenom čtyři závodníci. Po desáté hodině se k silnému chumelení přidává ostrý vítr. Postupně odstupují ze závodu všichni borci kromě Bohumila Hanče z oddílu ČKS Ski Jilemnice, který zůstal v závodě jako jediný závodník, ale patrně to nevěděl. Měl to být pro šestadvacetiletého tkalce a zedníka údajně jeho poslední závod na královské trati a tak ho chtěl asi vítězně dokončit. Před polednem, když Hanč projížděl okolo Violíku, tak se jej snažil traťový komisař zastavit, ale mistr jeho volání a mávání patrně nerozuměl. Pokračoval. Co se stalo zhruba mezi dvanáctou a tři čtvrtě na dvě, kdy Hanče ležícího na Zlatém návrší nachází Emmerich Rath, se pouze spekuluje. Možná to bylo následovně.
Hanč projíždějící okolo Harrachových kamenů, potkal přítele Václava Vrbatu, který se přijel na závod podívat. Když viděl, že je kamarád podchlazen, tak mu půjčil svůj kabát a čepici, ačkoli věděl, že tím nasazuje vlastní život. Bohužel to nepomohlo. Bohumil Hanč padl následně na Zlatém návrší patrně vyčerpáním nebo ztrátou orientace ve sněhové bouři a nebyl schopen pokračovat. Tady ho nachází Rath a zkouší ho odtáhnout na zádech. Avšak brzy je vyčerpaný a tak jede na Labskou boudu pro pomoc. Ihned se vydává záchranná výprava na určenou polohu a záhy Hanče nachází. Ten je bohužel již tak vyčerpaný a podchlazený, že po třetí hodině konstatuje lékař na Labské boudě „smrt“.
Bohužel toho dne nezůstalo u jediné oběti. Dostat do bezpečí se nepodařilo ani Václavu Vrbatovi, který byl následně nalezen umrzlý na návrší mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším. Toto místo se dnes na jeho počest nazývá Vrbatovo návrší a nedaleká turistická chata se jmenuje Vrbatova.
Mohylu postavili členové Českého krkonošského spolku SKI Jilemnice a Českého Ski klubu Hradec Králové v roce 1925. Nejenom vzpomínat lze u ní, ale také se rozhlížet v případě rozumného počasí. Je odsud krásný výhled na okolní panorama Krkonoš, kouzelné pohledy jsou snad na všechny směry. Dole pod mohylou je Vrbatova bouda a severním směrem se nachází Labská bouda, což jsou dvě nejbližší místa na občerstvení nebo schování se v případě nepříznivého počasí.
Přijít sem lze z různých směrů. Když se chce člověk dostat k mohyle z civilizace co nejrychleji a nejpohodlněji, tak patrně lanovkou z Rokytnice nad Jizerou na Lysou horu a odtud do Kotelského sedla a dále po červené přes Růženčinu zahrádku a Harrachovy kameny. Další lanová dráha jede ze Špindlerova Mlýna na Medvědín a dále pěšky po červené k Vrbatově boudě. Nejbližší parkoviště pro automobily je asi u ski areálu Horní Mísečky.
Zmíněná tragická událost se objevila v knihách i ve filmu. Patrně jako první se o ní zmínil František Kožík ve své knize „Synové hor“. Pod stejným názvem ji zfilmoval roku 1956 režisér Čeněk Duba. V hlavních rolích se objevili Josef Bek a Jiří Vala. O popis události se také pokusil Miroslav Rampa ve svých knihách „Na hřebenech vichřice“ a „Drama na Zlatém návrší“.
