Mělník, město věnné, vinné i plné poezie

Mělník, starobylé věnné město českých královen ležící u soutoku Labe a Vltavy, se proslavilo především pěstováním vinné révy. 

Území dnešního města bylo osídleno již v neolitu, ale doložitelné zprávy jsou až z 9. a 10. století a jsou spojeny se slovanským kmenem Pšovanů. Podle Kosmovy kroniky byl tento kmen připojen ke knížecímu rodu Přemyslovců a to sňatkem knížete Bořivoje s moudrou a laskavou Ludmilou, dcerou posledního pšovského knížete Slavibora, který neměl mužských potomků. Patrně někdy v této době vzniklo nebo se začalo užívat slovo Mělník podle pojmenování kopce z mělnících se hornin.

V místě dnešního zámku se nacházelo staroslovanské hradiště Pšov, jehož přestavbou vznikl nový přemyslovský správní hrad Mělník. Bylo to za vlády mocného středoevropského panovníka a českého křesťansky založeného knížete Boleslava II. Pobožného (asi 967 – 999). Nakolik pobýval v Mělníku, není zcela jisté, ale je doloženo, že Emma, jeho poslední manželka, začala ve městě razit vlastní mince, stříbrné denáry, tzv. ethelredského typu (napodobenina mincí anglického krále Ethelreda II.) s nápisem ENMA REGINA – MELNIC CIVITAS (Emma královna – Mělník obec). Kněžna Emma, významná panovnice raných českých dějin, byla zajímavou dámou, o jejímž, patrně vznešeném původu, se vedou stále dohady. Byla to italská nebo anglická princezna či západofranská královna? Zajímavá se jeví také skutečnost, že Přemyslovci byli „pouhými“ knížaty, ale jeden z nich, Boleslav II., měl za manželku královnu. Patrně to však byl roku 988 (či roku 989) sňatek výhodný pro oba. Ona si brala vládce Čech a on ženu spřízněnou s mocnými rody západní Evropy i dobrým vztahem se Svatou říší římskou.

Boleslav II. věnoval své ženě Mělník a načal tím zvyk dávat zdejší přemyslovské hradiště s hradem kněžnám a královnám věnem. Ten se následně rozšířil i na město vzniklé pod hradem z trhové osady. Odtud také pojmenování královské věnné město. Zakládací listina města se nedochovala, a tak první písemný doklad, podle kterého se počítá stáří středověkého Mělníka, má datum 25. listopad 1274 a je to listina Přemysla Otakara II., který také věnoval Mělník své druhé manželce, temperamentní a půvabné ženě, královně Kunhutě, která byla pro svou krásu obdivována daleko za hranicemi Čech. Po jistou dobu žila v Mělníku také královna Eliška Přemyslovna, která ho sice nedostala věnem, nýbrž sem byla vykázána králem Janem Lucemburským. A přestože jejich manželství moc nefungovalo, právě v tomto městě se jim v únoru 1322 narodil třetí syn, Jan Jindřich Lucemburský, bratr Karla IV. Kromě Blanky z Valois pobývaly v Mělníku zbývající tři manželky krále Karla IV., který nejprve zapsal město jako věno novomanželce Anně Falcké, aby tak učinil následně také u své třetí ženy Anny Svídnické, údajně jedné z nejkrásnějších žen v Evropě. Oficiálně byl Mělník zařazen do skupiny věnných měst českých královen v roce 1355 v zákoníku Maiestaslina Carolina, který mu tím zajistil dlouhodobou nezcizitelnost od majetku Koruny. A Karel IV. se podle toho zařídil i v případě své čtvrté manželky Alžběty (Elišky) Pomořanské. Z dalších královen bych asi neměl zapomenout na choť císaře Zikmunda, královnu Barboru Celjskou, která zde žila až do své smrti. Poslední královnou, která na mělnickém hradě pobývala a v roce 1475 i zemřela, byla Johana z Rožmitálu, manželka Jiřího z Poděbrad. A tím doba věnného města skončila, jagellonské a habsburské královny sem nanejvýš přijely na návštěvu, a možná ani to ne.

Královny tady již nějaké to století pobývaly, ale trvalé označení „královské město“ získal Mělník až za vlády Karla IV., který měl patrně osobní vztah k městu. Jednak byl vzdáleným potomkem sv. Ludmily, ale důležitou skutečnost hrálo také to, že zde žila jeho matka, s níž se však ve městě jako dospělý neviděl, jelikož do Čech přijel až po její smrti.

Lidé se v tomto kraji živili odedávna zemědělstvím a vinnou révu pěstovali na labských stráních podle staročeské legendy již v dobách kněžny Ludmily, která se vlastníma rukama starala o révu a z hroznů připravovala víno. Snad i sv. Václav získával od babičky vědomosti o zdejším víně, ale počátky této ušlechtilé činnosti jsou obestřeny rouškou tajemství. Teprve Karel IV. pozdvihl úroveň místního vinařství, když nechal přivést roku 1348 ušlechtilou vinnou révu z Burgundska a z Porýní, patrně odrůdu Burgundské modré. Král totiž vnímal zvláštní význam révového vína, nápoje světa urozených i nápoje, jehož šťáva se stala symbolem krve Páně. Proto také roku 1358 vydal ustanovení o vysazování vinic v celém Českém království a učinil je platným pro všechny světské i duchovní osoby. Mělnické víno bylo brzy dodávané nejenom na královský dvůr, ale též žádané prakticky po celé zemi pro svou typickou zemitou a na jazyku drsnější příchuť, které mu dává místní podloží s převažující opukou. Víno bylo hlavním zdrojem blahobytu města a snad ke každému mělnickému domu náležel třeba jenom malý kousek vinohradu. Být majitelem některé ze zdejších větších vinic, to už něco znamenalo.

Král a milovník vína přijel osobně do města až o tři roky později, jelikož věděl, že to teprve začíná plodit mladá vinná réva. Tak se to alespoň praví, ale zda tady někdy skutečně Karel IV. byl a kolikrát město navštívil, není písemně doloženo. I přesto ho můžete v Mělníku potkat i dnes. Na vyhlídce za severním křídlem zámku stojí od roku 1878 socha, jejímž autorem je pražský sochař Josef Calanza Max.

O královnách pobývajících ve městě jsem žádnou poezii neobjevil, avšak o mělnickém víně je veršů nespočet. Patrně nejslavnější je Romance o Karlu IV. od Jana Nerudy:

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
»Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, cosi zvíš!«
král Karel vesel káže.
 

»Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše v loni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj tedy vzhůru, pijme již!« 
A pili - král však náhle prsknul -
»To že je víno? tenhle kvas?
vždyť ústa křiví, láme vaz!« 
a zlostně rukou mrsknul.
»Eh - vezu révu z Burgund sem,« 
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!
Však jaká země - taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci ?? chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi!« 
Přec zase číši k ústům zdvih',
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk'
a po jazyku válel.

»Ba je to bída«, děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
»Mám žízní umřít? - na mou víru,
Ty's oslep', páže - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
a dej mi dobrou míru!
Pij, Bušku - již se nezarmuť -
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš - zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím, už se opili!«
»Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se -
však květe po svém, v osobité kráse -« 
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
»»ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!«

Městu a vínu se Jan Neruda věnoval i v díle Kniha veršů lyrických a smíšených, kde je například báseň Z Mělnické skály. Jedná se o trochu delší věc a tak snad jenom několik veršů:

Pojď, Míno, sem a na klín můj,
není to na poprvé,
já k vínu musím rty tvé mít,
jeť obé jako z krve.

Jsem zvyklý vína oheň pít
a mladé líbat líce,
až nerozeznám blažený
rty tvé od vína více.

A tys tak dobra! - ku konci,
když ospalý pak sklesnu,
tu trpíš, že na klínu tvém
jak malé dítě zesnu.

Obdivovatelé zdejšího vína si také rádi vzpomenou na Mělnickou baladu, kterou napsal Josef Václav Sládek nebo zajdou k vyhlídce nad soutok Labe a Vltavy, kde má pomník Viktor Dyk, básník i prozaik, který miloval zdejší kraj. A tak bych mohl pokračovat ve výčtu jmen více či méně známých lidí, kteří se nechali inspirovat krásným a báječným vínem.

Ve městě Mělník a okolí se mi velmi líbilo a něco jsem již napsal:

- o nejznámějším soutoku řek u nás: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=594391

- o studni, která je nejširší u nás: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=588484

- o velice zajímavé obci Obříství: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=595911