Kroměřížský sněm v hanáckých Athénách a 22. listopad 1848

Četl jsem, že poslanci říšského sněmu vnímali svou práce jako čestnou a vznešenou službu ve jménu voličů. Většinou mluvili i argumentovali bez písemných podkladů a mělo to „hlavu a patu“.

Dne 22. července 1848 započal ve Vídni své jednání Ústavodárný říšský sněm habsburské monarchie. Tvořilo ho celkem 383 poslanců a za české země bylo ve sněmu přítomno 138 poslanců, mezi nimi například František Palacký nebo František Ladislav Rieger.

Chuť do práce sice byla, ale chyběly zkušenosti s demokratickou výměnou názorů. Na programu bylo mimo jiné rokování o tzv. dubnové oktrojované ústavě vydané císařem Ferdinandem I. Dobrotivý na základě jeho autority, tj. bez účasti zástupců lidu. Tudíž je pochopitelné, že jednání sněmu nemohlo splnit očekávání, která do něj byla vložena. Také se od samého počátku na sněmu objevovaly národnostní problémy, přičemž se nedařilo například dohodnout ani na jednacím jazyku. Ve vzduchu byl cítit revoluční rok 1848 a neklid i nepokoje nakonec vedly 7. října k přerušení Vídeňského sněmu, který byl z bezpečnostních důvodů přemístěn do Kroměříže.

Proč právě zámek v Kroměříži? Toto poklidné moravské město, letní sídlo olomouckých biskupů, bylo vybráno možná také proto, že v nedaleké Olomouci sídlil přechodně kvůli nepokojům ve Vídni císařský dvůr. Snad měl místo navrhnout František Palacký, jelikož to zde dobře znal. V zámeckém archivu trávil nějaký čas při hledání podkladů k napsání svého vrcholného díla Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě.

Vznik a vývoj Kroměříže je spjat s historií olomouckého arcibiskupství a poddanské obce, která byla ve 13. století povýšena na město. Byl zde postaven gotický hrad, který nechal vzdělaný humanista a milovník umění biskup Stanislav Thurzo na začátku 16. století renesančně přestavět. V období třicetileté války „přiložili ruku k dílu“ vojáci švédského generála Torstensona a také vzbouřivší se Valaši, kteří město vypálili.

Válkou poničený zámek se však dočkal světlé budoucnosti. Ve druhé polovině 17. století na tom měl velký podíl biskup Karel Liechtenstein – Kastelkorne, který si pozval císařské stavitele z Vídně. Vlašský inženýr a architekt Filiberto Lucchese a italsko-švýcarský architekt Pietro Giovanni Tencalla přestavěli zámek v letech 1664 – 1695 a vtiskli mu tak své italské stavitelské pojetí.

Arcibiskupské sídlo se sice stalo jedním z nejkrásnějších na Moravě, ale opět mu nebylo přáno. Nejprve roku 1742 obsadilo město pruské vojsko a deset let nato zničil značnou část města i zámku zhoubný požár. Ale vše špatné je také pro něco dobré. Při následných opravách se již neobnovil jeden ze spadlých stropů a do vzniklého prostoru byla vestavěna reprezentační místnost Velké jídelny. Rokokový sál o rozměrech 40 * 20 * 17 metrů navrhl architekt Jan Antonín Grünenberg a štukové výzdoby se ujal Karel Keller. Jedná se o úžasné prostory, které osvětluje 22 lustrů. Kouzelná je určitě celá výzdoba, ale zaujme především nástropní obraz na ploše 400 m2.

Na svět přišla „perla“ Arcibiskupského zámku, jeden z nejkrásnějších rokokových interiérů u nás i ve střední Evropě. Jakoby se při výše zmíněných úpravách vědělo, že se město dostane v polovině 19. století do popředí zájmu politiků.

Muselo to být náročné, vše potřebné připravit v tak krátkém čase na takovou velkou událost. Ale podařilo se upravit především Velkou jídelnu zámku na hlavní sál a tak jednání na „Kroměřížském sněmu“, jemuž předsedal haličský poslanec Franciszek Jan Smolka, začalo 22. listopadu 1848. Na programu byl například nový návrh ústavy, která měla zaručit svrchovanost lidu, zahrnout základní občanská práva a určit vztah Říšského sněmu a panovníka, jemuž měly být pravomoci omezeny. Nakonec se stihlo připravit znění demokratické a svobodomyslné ústavy, která se částečně podobala ústavě Francouzské republiky či Spojených států amerických. Tudíž je jasné, že taková ústava fungující v Rakousko-Uhersku by určitě předběhla dobu.

Mezitím však bylo ve Vídni potlačeno povstání a sjednán pořádek generálem Alfredem Windischgrätzem. Nová vláda pod vedením zkušeného politika a diplomata Felixe Schwarzenberga zpočátku ještě sledovala vleklá jednání v Kroměříži a předstírala, že na vzniku konstituce má upřímný zájem, ale ve skutečnosti již plánovala, kdy parlamentu zakroutí krkem. Premiér dokonce 27. listopadu 1948 navštívil sněm a přečetl tam vládní prohlášení, kterému poslanci tleskali, jelikož si patrně mysleli, že to je počátek harmonické spolupráce mezi parlamentem a vládou. O pět dnů později ale překvapivě abdikoval císař a na trůn usedl mladý František Josef I.

4. ledna 1849 byla v Kroměříži mrazivá zima a tak jim tam přijel „zatopit“ ministr vnitra Franz Stadion. Jasně a stručně oznámil, že panovník i vláda celý návrh ústavy odmítají. Poslanci se zpočátku bouřili, poté zkoušeli během dvou měsíců znění ústavy upravovat, aby nedráždila panovníka, ale práce to byla marná. Dne 6. března večer přijel ministr do Kroměříže znovu a oznámil několika poslancům (včetně F. Palackého), že vláda rozpouští parlament z vůle panovníka a vyhlašuje vlastní ústavní zákon. Druhý den ráno si mohli ostatní členové Kroměřížského sněmu nanejvýš přečíst císařský manifest visící na vratech, jelikož do kroměřížského zámku obsazeného vojáky se nedostali. Pokus o vybudování demokratického systému v rámci rakouského císařství zůstal nenaplněným snem, započala se éra Bachova absolutismu. Je zajímavé, že pětatřicetiletý vídeňský advokát Alexandr Bach velice rychle zapomněl na své výroky o svobodě slova, které předtím pronesl v parlamentu. Jako ministr spravedlnosti změnil brzy také pohled na osobu poslance, kterou předtím označoval jako posvátnou a nedotknutelnou.

Tak skončil památný Ústavodárný říšský sněm habsburské monarchie. Naštěstí zámek vojáci neponičili a tak nám do dnešních dnů zůstal i krásný a slavný Sněmovní sál.