Hořice, město kamenné krásy a významné české středisko sochařství a kamenictví, jsou od nepaměti spojeny s těžbou i zpracováním kvalitního pískovce. Kamenosochařské výtvory lze spatřit ve městě i jeho okolí doslova na každém kroku
Lomy z okolí Hořic poskytují kámen na stavební, hospodářské, dekorativní i umělecké účely. Pískovec nachází využití pro realizaci zajímavých děl a projektů nejenom zde, ale i na jiných místech republiky či v zahraničí.
V 80. letech 19. století zdejší pískovcové lomy prožívaly nebývalou konjunkturu, intenzivní těžba místního křemenného pískovce probíhala v okolí Hořic v šedesáti pískovcových lomech. Nelze se tedy divit, že právě v této době vznikla myšlenka založit odbornou školu. Prvních 14 žáků se ve škole, toho času jediné svého druhu ve střední Evropě, začalo učit 3. března 1884. A od té doby z ní vyšlo mnoho významných sochařů a škola získala mezinárodní prestiž.
V šedesátých letech vznikla myšlenka uspořádat sympozium, kde by došlo k výměně názorů i zkušeností a předání poznatků a trendů moderního sochařského umění. První setkání sochařů se uskutečnilo v letních měsících roku 1966 a poté ještě v následujících třech letech. Po normalizaci byla tato slibně rozvíjející se tradice zakázána. Sametová revoluce znamenala obnovení sympozií a tak do roku 2000 vyrostlo na svazích vrchu Gothard šestaosmdesát soch nejenom od českých, moravských či slezských autorů, ale i z jiných států Evropy, Asie či Ameriky.
Sochařský park je krajina zvláštního kouzla, v níž stojí či leží jedna socha vedle druhé. Prostor je doplněn budovou Galerie plastik z roku 1908 se stálou expozicí Českého sochařství 1. poloviny 20. století a přilehlým městským parkem Smetanovy sady z roku 1903. Není v silách člověka spatřit všechnu zdejší krásu, ale Riegrův obelisk, který je zcela jistě jedním z dominantních prvků v sochařském areálu, přehlédnout nelze.
Blok kamene na tento sloup byl v roce 1903 vylomen ručním nářadím jako monolit v lomu v Podhorním Újezdě. Po složité přepravě z 10 km vzdáleného místa se stal nejprve obdivovaným exponátem výstavy v Hořicích a teprve poté bylo rozhodnuto o místě trvalé instalace. Vybrána byla severní část gothardského návrší, odkud se nejvíce líbil pohled na město poslanci za hořický okres F. L. Riegrovi. Vzhled obelisku navrhl druhý ředitel sochařsko-kamenické školy, Václav Weinzettl. Tento gigantický kámen byl nejdřív nahrubo opracován a poté pomocí ručních kladkostrojů vztyčen a umístěn na připraveném třímetrovém podstavci. Následovalo finální opracování a zavěšení tří kruhů, které symbolizují spojení země České, Moravské a Slezské do koruny Svatováclavské. V září roku 1907 byl obelisk za přítomnosti slavných osobností a tří Riegrových vnuků slavnostně předán veřejnosti.
Památný pískovcový vrch Gothard v nadmořské výšce 352 metrů není však jenom Sochařský park U svatého Gotharda. Do podvědomí vstoupil tento kopec jako místo, kde se odehrála bitva husitů, v jejichž čele stál Jan Žižka, s kališnickou šlechtou vedenou Čeňkem z Vartenberka. Událost připomíná Žižkův pomník, postavený k 450. výročí vítězné bitvy. Jednalo se o první pomník slavnému vojevůdci v Čechách a podnět k jeho vybudování dal místní spolek Sokola. Autorem návrhu byl hořický sochař Pavel Jiříček, který také dílo se svým bratrem realizoval. Žižka je zde ztvárněn s páskou přes jedno oko a s palcátem v ruce, i když v této bitvě velel již jako slepý vojevůdce. Slavnostní odhalení pomníku v roce 1873 přerostlo v celonárodní manifestaci proti Rakousko-Uhersku za účasti až pěti tisíc lidí.
Dalším zajímavým objektem na zdejším kopci je Svatogothardský kostelík, podle kterého dostal vrch svůj název. Kostel stojí na místě kaple zbudované strahovskými řeholníky ve 2. polovině 12. stol. a byl zasvěcen svatému Gothardovi z Hildesheimu, ochránci proti bleskům a krupobití. Barokně byl přestavěn na přelomu 17. a 18 století a jeho prostá vnitřní výzdoba sestává z plastik svatých zhotovených studenty sochařské a kamenické školy. Během hladomoru v letech 1770 — 1771 lidé chodili ke kostelíku i nedaleké studánce, jelikož věřili, že jim toto místo a zázračná voda pomůže proti hladu i nemocem. Studánka se nacházela u silnice pod sochou Jana Žižky, ale do dnešních dob se nedochovala.
Na sochařský park navazují dva na uměleckou výzdobu bohaté hřbitovy, starý a nový. Člověk sem nemusí přijít s úmyslem navštívit místo posledního odpočinku lidí, i přesto si určitě pohled na hřbitov zapamatuje. Vstup na něj totiž tvoří monumentální hřbitovní portál. Vstupní brána byla vybudována v letech 1893 až 1907 a vděčí za to mimo jiné prvnímu řediteli sochařsko-kamenické školy Vilému Dokoupilovi, který s touto myšlenkou přišel. O celkový návrh v novorenesančním duchu se postarali profesoři Bohuslav Moravec a Antonín Cechner, z hlediska sochařské výzdoby (církevní emblémy, kruhové výplně a postava Anděla,) je doplnil Mořic Černil a secesní plastiky (Smrt a Vzkříšeni po stranách portálu) navrhl Quido Kocián. Portál je vysoký 14,5 metru a na jeho realizaci se podíleli během 14 let studenti z oboru sochařského i kamenického. Myslím, že tento kamenosochařský úžasný výtvor, který si vyžádal 139540 hodin práce studentů i jejich profesorů netřeba dále popisovat, jelikož to musí člověk vidět.
Skutečné místo, kterým jistě tento kopeček je, má svůj význam, který člověk pociťuje a není důležité, že to třeba neumí dobře slovy vyjádřit. Svatý Gothard určitě stále chrání kostelík i okolí, zázračná studánka sice usoudila, že již není třeba jejích služeb, ale třeba někdy přehodnotí svůj názor, a úžasné sochy člověku dodávají energii a naplňují ho pohodou.
Na vrchu Gothard a v jeho okolí může člověk navštívit ještě Hřbitovní park s barokními sochami, shlédnout Janderův pomník z roku 1879, věnovaný významnému hořickému rodáku či zavítat k Památníku obětem prusko-rakouské války. Ve výčtu zajímavých věcí by šlo pokračovat a určitě by člověk na něco zapomněl. V Hořicích je toho prostě k vidění více než dost. O vrchu Gothard by toho šlo samozřejmě napsat více, ale nyní bych chtěl doporučit návštěvu oblasti, která se nachází o něco dál od centra a severněji od zmíněného vrchu. Jmenuje se sochařský park U svatého Josefa a k vidění je tady také množství krásných soch či kamenosochařských prací.
Velké umění si žádá nemalý prostor a tak díla vzešlá ze sympozií po roce 2000 začala být umísťována do krajiny nad údolím řeky Bystřice. Nově komponovaný sochařský park dostal jméno U svatého Josefa a každým rokem se rozrůstá o nové exponáty moderního umění. Zajímavostí je, že od roku 2003 než se zde sochy umístí natrvalo, putují do Hradce Králového, kde po dobu jednoho roku zdobí Tylovo nábřeží v rámci akce Nábřeží sochařů.
Rozmanitost v parku umístěných sochařských výtvorů je úchvatná a barevné kontrasty pískovce ve spojení s okolní zelení a oblohou jsou jedinečné a těžko popsatelné. U některých soch jsme snadno poznali, co představují, u jiných musí člověk hodně přemýšlet, co měl autor za pocity a o čem přemýšlel, když dané dílo tvořil. Mnohdy byl náš závěr takový, že moderní umění buď asi nemá představovat nic konkrétního, nebo si každý může udělat svoji představu. Autorův záměr jsme sice možná občas nepostřehli, ale uměleckou krásu díla vždy ano.
Na obou výše popsaných místech jsme strávili celkem dost času a to jsme určitě všechnu zdejší krásu nespatřili. Zabloudit se zde nedá, od jedné sochy je vidět k druhé, stále se znovu před námi objevovala další zajímavá plastika, která byla předtím našemu zraku důmyslně ukryta, například úžasně rozkvetlými stromy. U každého sochařského skvostu byl vlastně cíl i začátek naší další cesty, s každou nově objevenou sochou se nám jevilo místo čitelnější.
Hořice, sochařskou Mekku Čech, jsem navštívil zatím dvakrát, ale myslím, že bych musel ještě mnohokrát zavítat do zdejší krajiny, sčítat své zážitky a poznatky, abych mohl říct, že jsem to tady opravdu poznal. Oba dva parky jsou volně přístupné a v případě příjezdu do Hořic autem lze v rozumné blízkosti obou míst zaparkovat. Do města jezdí také samozřejmě autobus i vlak.
