Do Pekla s Aloisem Jiráskem a Dušanem Jurkovičem (Nové Město nad Metují)

Kdo se chce dostat do Pekla, tak musí buď dostatečně hřešit, nebo se vydat jako já do Nového Města nad Metují.

Peklo, hojně navštěvované, krásné i romantické místo nedaleko Nového Města nad Metují, se nachází se v hlubokém, tichém, jakoby pohádkou opředeném údolí, na březích pekelně peřejnaté řeky Metuje i klidnější říčky Olešenky.

Osada se stejným názvem (či podobným v tehdejším nářečí) tady byla již na počátku 15. století. A o moc mladší nebyl ani starý mlýn Pekelec, který stával v lesích u řeky patrně od roku 1527, ale určitě „odedávna“, jak píše ve své povídce „V Pekle“ Alois Jirásek:

"Pekelský mlýn byl tu ode dávna, paměti o něm šly daleko do věků. Stavení jeho, jak nyní bylo, z polovice ode dřeva, stálo tu v té podobě od nepaměti, majíc šindelovou střechu hřebenatou, tak že pod ní dost bylo místa na podkrovní, úhlednou světničku, jejíž dvě nevelká okna, zasazená u vysokou lomenici, poskytovala utěšený rozhled po řece a dolině."
 

Jak dlouho mlýn klapal a od kdy sloužil i jako hostinec, nevím, ale jisté je, že roku 1912 byl pro pana Josefa Bartoně-Dobenína, majitele novoměstského zámku, přestavěn na výletní restauraci. A stejně jako na zámku, také zde se nesmazatelně zapsal věhlasný slovenský architekt Dušan Jurkovič. V návrhu stavby použil sobě typické prvky lidové architektury, které mnozí znají z lázeňského města Luhačovice nebo beskydských Pusteven.

Do Pekla se navzdory jeho názvu lidé nebáli nikdy chodit. V roce 1923 byla v údolí vybudována turistická stezka z Nového Města nad Metují a místo se stalo vyhledávaným a oblíbeným cílem s občerstvením v restauraci Bartoňova útulna. Ze známých osobností se tady zastavili například herec Eduard Vojan, profesor Guth Jarkovský či spisovatel Alois Jirásek. Stylová výletní restaurace funguje dodnes a nabízí čertovské speciality. Já jsem tam však nic neochutnal, jelikož bylo „po čertech“ plno.

A jaké by to bylo Peklo bez čertů. Dřevěná skulptura čertů v životní velikosti, jejímž autorem je řezbář a sochař Ivan Dědek Šmíd, vítá s úsměvem návštěvníky před restaurací. O kousek dál, u mlýnského náhonu, hlídá pro změnu vodník, také celý ze dřeva. Jak přišlo toto romantické místo ke svému názvu, jsem se nedočetl, ale v noci bych to určitě nezkoumal. Potkat tady může člověk bezhlavého koně, samozřejmě bludičky nemohou chybět a klidu určitě nepřidá ani ohnivý kohout či rej čarodějnic.

Určitě zajímavé věci, ale já jsem hledal něco jiného. A nebylo to vůbec jednoduché. Jak jsem již napsal, zdejší romantické údolí se stalo inspirací Aloisi Jiráskovi k povídce „V Pekle“. K jejímu obsahu se váže i „Ženichův hrob“. Na mapě ani na informační tabuli však uveden nebyl. V restauraci personál krčil rameny, že nic takového neslyšel. Rodinka, která se procházela venku a tvrdila, že to tady zná, jako své boty, také byla překvapena, co si to vymýšlím. Až musela zasáhnout vyšší moc - moje chytrá žena, která mi poradila, abych zkusil nějakého místního chataře. U prvního jsem sice nepochodil, ale druhý byl pro mě výhrou: „Půjdeš asi 300 metrů po vyšlapané pěšince, pak kousek nahoru a zase dolů a tam to uvidíš.“

Je pravda, že jsem měl záhy mokré boty, jelikož pěšinka vedoucí po pravém břehu říčky Olešenky vyšlapaná nebyla, a také jistota, že to najdu, se brzy vytrácela, ale nakonec se dobrá věc podařila. Kámen s nápisem „Ženichův hrob“, kde se odehrává velká část děje povídky, jsem objevil. Originální název díla Aloise Jiráska zní: „Zahořanský hon; Učitelský; V pekle“. Autor se v těchto povídkách zasazených do konce 18. století snaží zachytit život tehdejších obyčejných lidí v různých prostředích. Zmíněná povídka „V Pekle“ se patrně vztahuje k události spojené s počátkem sedmileté války (1756 – 1763). Tehdy mlýn Pekelec obsadila skupina vojáků, která hlídala půvabnou dámu z ciziny. V noci však přišla nečekaná návštěva, mlýn byl přepaden. Při přestřelce byl zabit jeden z útočníků, ženich unesené dámy. Na místě, kde zemřel, byl postaven pomníček.

„Peklo u Nového Města nad Metují“ je také název přírodní rezervace o ploše 320 ha při soutoku Metuje s Olešenkou, která byla v roce 1997 vyhlášena k ochraně živočichů a hmyzu. Člověk nemusí ukončit svůj výlet v Pekle, může pokračovat podmanivým údolím jedné ze zmíněných říček nebo další cestou k Jiráskově chatě a rozhledně Dobrošov.  

CESTIČKA DO PEKLA

(Novoměstské písničky – text: Antonín Santner, melodie: Jaroslav Kratochvíl, zpíváno v Santnerově divadelní revue „V Novém Městě včera, dnes, zítra“ roku 1932 s velkým úspěchem)

Ty, milá cestičko do Pekla 
v údolí lesů a strání, 
milá mi po tobě utekla, 
lásky mi nechala zdání. 
Samoten chodím teď maně, 
opuštěn, kol říčky bílé, 
pohádku šeptají stráně 
na zašlé lásky ty chvíle. 
S děvčátkem milým jsem chodíval, 
blažené byly to chvíle. 
Já za ručku jsem ji vodíval, 
zbyly jen vzpomínky milé. 
Na tobě co padlo hubiček, 
co slibů a přísah lásky, 
ty jediná v světě z cestiček 
zašlými zpíváš mi hlásky. 
Až podzim života přiletí, 
zasněží skráně mé bílé, 
srdce mé k tobě vždy zaletí 
na lásky vzpomínat chvíle. 
Když jsi mně zpívala 
ze strání zkazky své, 
pohádky, báje, večerní jak zvonků klekání 
nesly se ohlasy z kraje.
Refrén:
Pekelská cestičko, ty moje sestřičko, srdci mír dáš. 
Po tobě když chodím, tak nikdy nezbloudím, ráda mě máš. 
Pekelská cestičko, vyjasni mé líčko, útěchy přej! 
Metuje, zpívej mi, v svou náruč obejmi, štěstí mi dej!

Pozn.:

V Novém Městě nad Metují mě zaujal také jeden pomník: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=574289