Kdo se chce dostat do Pekla, tak musí buď dostatečně hřešit, nebo se vydat jako já do Nového Města nad Metují.
Peklo, hojně navštěvované, krásné i romantické místo nedaleko Nového Města nad Metují, se nachází se v hlubokém, tichém, jakoby pohádkou opředeném údolí, na březích pekelně peřejnaté řeky Metuje i klidnější říčky Olešenky.
Osada se stejným názvem (či podobným v tehdejším nářečí) tady byla již na počátku 15. století. A o moc mladší nebyl ani starý mlýn Pekelec, který stával v lesích u řeky patrně od roku 1527, ale určitě „odedávna“, jak píše ve své povídce „V Pekle“ Alois Jirásek:
"Pekelský mlýn byl tu ode dávna, paměti o něm šly daleko do věků. Stavení jeho, jak nyní bylo, z polovice ode dřeva, stálo tu v té podobě od nepaměti, majíc šindelovou střechu hřebenatou, tak že pod ní dost bylo místa na podkrovní, úhlednou světničku, jejíž dvě nevelká okna, zasazená u vysokou lomenici, poskytovala utěšený rozhled po řece a dolině."
Jak dlouho mlýn klapal a od kdy sloužil i jako hostinec, nevím, ale jisté je, že roku 1912 byl pro pana Josefa Bartoně-Dobenína, majitele novoměstského zámku, přestavěn na výletní restauraci. A stejně jako na zámku, také zde se nesmazatelně zapsal věhlasný slovenský architekt Dušan Jurkovič. V návrhu stavby použil sobě typické prvky lidové architektury, které mnozí znají z lázeňského města Luhačovice nebo beskydských Pusteven.
Do Pekla se navzdory jeho názvu lidé nebáli nikdy chodit. V roce 1923 byla v údolí vybudována turistická stezka z Nového Města nad Metují a místo se stalo vyhledávaným a oblíbeným cílem s občerstvením v restauraci Bartoňova útulna. Ze známých osobností se tady zastavili například herec Eduard Vojan, profesor Guth Jarkovský či spisovatel Alois Jirásek. Stylová výletní restaurace funguje dodnes a nabízí čertovské speciality. Já jsem tam však nic neochutnal, jelikož bylo „po čertech“ plno.
A jaké by to bylo Peklo bez čertů. Dřevěná skulptura čertů v životní velikosti, jejímž autorem je řezbář a sochař Ivan Dědek Šmíd, vítá s úsměvem návštěvníky před restaurací. O kousek dál, u mlýnského náhonu, hlídá pro změnu vodník, také celý ze dřeva. Jak přišlo toto romantické místo ke svému názvu, jsem se nedočetl, ale v noci bych to určitě nezkoumal. Potkat tady může člověk bezhlavého koně, samozřejmě bludičky nemohou chybět a klidu určitě nepřidá ani ohnivý kohout či rej čarodějnic.
Určitě zajímavé věci, ale já jsem hledal něco jiného. A nebylo to vůbec jednoduché. Jak jsem již napsal, zdejší romantické údolí se stalo inspirací Aloisi Jiráskovi k povídce „V Pekle“. K jejímu obsahu se váže i „Ženichův hrob“. Na mapě ani na informační tabuli však uveden nebyl. V restauraci personál krčil rameny, že nic takového neslyšel. Rodinka, která se procházela venku a tvrdila, že to tady zná, jako své boty, také byla překvapena, co si to vymýšlím. Až musela zasáhnout vyšší moc - moje chytrá žena, která mi poradila, abych zkusil nějakého místního chataře. U prvního jsem sice nepochodil, ale druhý byl pro mě výhrou: „Půjdeš asi 300 metrů po vyšlapané pěšince, pak kousek nahoru a zase dolů a tam to uvidíš.“
Je pravda, že jsem měl záhy mokré boty, jelikož pěšinka vedoucí po pravém břehu říčky Olešenky vyšlapaná nebyla, a také jistota, že to najdu, se brzy vytrácela, ale nakonec se dobrá věc podařila. Kámen s nápisem „Ženichův hrob“, kde se odehrává velká část děje povídky, jsem objevil. Originální název díla Aloise Jiráska zní: „Zahořanský hon; Učitelský; V pekle“. Autor se v těchto povídkách zasazených do konce 18. století snaží zachytit život tehdejších obyčejných lidí v různých prostředích. Zmíněná povídka „V Pekle“ se patrně vztahuje k události spojené s počátkem sedmileté války (1756 – 1763). Tehdy mlýn Pekelec obsadila skupina vojáků, která hlídala půvabnou dámu z ciziny. V noci však přišla nečekaná návštěva, mlýn byl přepaden. Při přestřelce byl zabit jeden z útočníků, ženich unesené dámy. Na místě, kde zemřel, byl postaven pomníček.
„Peklo u Nového Města nad Metují“ je také název přírodní rezervace o ploše 320 ha při soutoku Metuje s Olešenkou, která byla v roce 1997 vyhlášena k ochraně živočichů a hmyzu. Člověk nemusí ukončit svůj výlet v Pekle, může pokračovat podmanivým údolím jedné ze zmíněných říček nebo další cestou k Jiráskově chatě a rozhledně Dobrošov.
CESTIČKA DO PEKLA
(Novoměstské písničky – text: Antonín Santner, melodie: Jaroslav Kratochvíl, zpíváno v Santnerově divadelní revue „V Novém Městě včera, dnes, zítra“ roku 1932 s velkým úspěchem)
Ty, milá cestičko do Pekla
v údolí lesů a strání,
milá mi po tobě utekla,
lásky mi nechala zdání.
Samoten chodím teď maně,
opuštěn, kol říčky bílé,
pohádku šeptají stráně
na zašlé lásky ty chvíle.
S děvčátkem milým jsem chodíval,
blažené byly to chvíle.
Já za ručku jsem ji vodíval,
zbyly jen vzpomínky milé.
Na tobě co padlo hubiček,
co slibů a přísah lásky,
ty jediná v světě z cestiček
zašlými zpíváš mi hlásky.
Až podzim života přiletí,
zasněží skráně mé bílé,
srdce mé k tobě vždy zaletí
na lásky vzpomínat chvíle.
Když jsi mně zpívala
ze strání zkazky své,
pohádky, báje, večerní jak zvonků klekání
nesly se ohlasy z kraje.
Refrén:
Pekelská cestičko, ty moje sestřičko, srdci mír dáš.
Po tobě když chodím, tak nikdy nezbloudím, ráda mě máš.
Pekelská cestičko, vyjasni mé líčko, útěchy přej!
Metuje, zpívej mi, v svou náruč obejmi, štěstí mi dej!
Pozn.:
V Novém Městě nad Metují mě zaujal také jeden pomník: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=574289
