Buřič, bohém, anarchista či básník, prozaik, kreslíř a pokrokově myslící vlastenec

Stalo se to před 107 lety, 13. září na haličské frontě, v záhadné končině východní Evropy. Vlastně ani to datum úmrtí Františka Gellnera není jisté. Koneckonců, pro mě neumřel, jenom byl prohlášen za nezvěstného.

Nevázané bohémství, alkohol, erotika, škarpy či nemocnice. František Gellner si při svých studentských, především nočních toulkách Prahou, Paříží, Mnichovem, Drážďany či Vídní, všímal výstavního bohatství zámožných lidí i strašlivé bídy chudiny a prostitutek ve velkoměstech. Možná i to mělo vliv na to, že se začal více vymezovat vůči falešné a pokrytecké rakousko-uherské monarchii.  

Zkušenosti, zklamání či skepse, to vše se odrazilo v jeho tvorbě, která se skládá nejenom z básní, ale i méně známých povídek, feuilletonů či karikatur.

František Gellner si čím dál tím více všímal konkrétních příznaků smrtelné choroby tehdejší prohnilé společnosti. Především ho znepokojovalo napětí, které vyústilo ve světovou válku. Tu on jako antimilitarista samozřejmě odsoudil svým satirickým veršem. Moc toho o ní už ale nestihl napsat, jelikož chřtán nesmyslného konfliktu ho pohltil. Ale kde přesně to bylo? Patrně na území dnešní Ukrajiny poblíž hranic s Polskem. Dlouhý pochod ho vyčerpal a on si lehl u silnice. Alespoň tak se to uvádí, ale jak skončil doopravdy, to se neví.

Já jsem Františka Gellnera objevil na vysoké škole a některé jeho verše jsem se naučil nazpaměť. Sice má studia a toulky městy vypadaly odlišně, ale to nejlepší z Gellnera mi v hlavě zůstalo dodnes.

Nezemru já od práce,

nezahynu bídou,

nezalknu se v oprátce,

skončím syfilidou

*

Má milá rozmilá, neplakej!

Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí

na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.

Zejtra si lehneme do rakví.

*

Já držím pohár ve své dlani.

Je zpěněný a přetéká.

Já držím pohár ve své dlani,

jenž čeká na rty člověka.