"Milí krajané,“ pozdravil nedávno ministr Herman sudetské Němce na sudetoněmeckém sjezdu a poklidné vody české veřejné diskuze věnované po dlouhou dobu téměř výhradně imigrační krizi, opět nakrátko zavířily staronovým tématem.
Masové deportaci německého obyvatelstva z Československa po skončení druhé světové války předcházely tragické události, plynoucí z namíchání smrtelného koktejlu oprávněné nenávisti a frustrace způsobené nacistickým běsněním válečných let, ale také prachobyčejné zášti, malosti a vypočítavosti. S koncem války vylezly z děr také krysy, když vycítily příležitost přilepšit si, vybít vztek a ukázat svou sílu na momentálně slabších a bezbranných.
Terčem násilí se po válce zdaleka nestali jen lidé, kteří se nějakým způsobem podíleli na nacistických zvěrstvech, stačilo mluvit německy, někdy nepomohl ani průkaz antifašisty a výjimkou nebylo ani násilí na dětech, nebo na „pošetilcích“, kteří tyto projevy nepovažovali za akt spravedlivé odplaty. Předem stanovený počet vydaných průkazů pro německé antifašisty a tak byly z Československa po válce vyhnány také tisíce hrdinů odboje. Ani ti, kteří směli ve vlasti zůstat, neměli ovšem v poválečném Československu „na růžích ustláno“. Němečtí antifašisté byli dokonce zbaveni některých občanských práv – nesměli volit, vydávat noviny, zakládat spolky, byly jim zabaveny úspory v bankách, rušeny penze. Všichni Němci byli mnohými Čechy původci zla a podle toho se k nim také chovali – od ponižování, přes týrání a mučení až po vraždy.
Tzv. „amnestijní zákon“, znemožnil potrestání těch, kteří se na zločinech během „divokého“ odsunu podíleli (legalizoval násilí nejen na Němcích). Tento zákon byl kritizován, nejen ze strany novinářů. Po únoru 1948 dala vládnoucí KSČ informační embargo k tomuto tématu.
Omlouvat se za zločiny, které spáchal „někdo jiný, v jiné době“ je těžké, nejde však ani tolik o omluvu, jako vyjádření lítosti nad křivdami a hrůzami, které se v dobách míru odehrály. Omluvu nejspíš dlužíme sami sobě. Omluvu za neochotu nazvat křivdu křivdou a vraždu vraždou, neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí.
Díky pane ministře.
Opatrujte se :)
