Dilema "islámofoba"

Uplynul týden od teroristických útoků v Paříži a emoce stále přetrvávají – pochopitelně. V diskuzích nejen na internetu a sociálních sítích stále mezi emocemi převládá strach – pochopitelně. Pro mnohé může být strach živnou půdou a to nejen pro ty, kteří jej vyvolali.

Populističtí politici vycítili šanci k nabrání druhého dechu a utužení voličské přízně. A tak z úst dokonce nejvyššího představitele ČR padají hrůzu nahánějící slova o genetické závislosti a nepřímo i výzvy k deportacím s tím, že:  „Pokud nedokážete přijmout pravidla hostitelské země, a vraždění novinářů rozhodně není přijímání pravidel, vraťte se domů do své původní vlasti.“   Vraždění jako nepřijetí pravidel je poněkud zvláštní představa, napadají mne ještě pravidla silničního provozu.  Jiný politik a poslanec, hlásící se polovinou svého bytí k moravské národnosti nejprve sdílí „návod na ochranu před islámem“, kde mimo jiné doporučuje venčení psů a prasat v okolí mešit, od téhož textu se vzápětí distancuje, aby pak po vraždách v Paříži sdělil všem, kteří mu doposud ubližovali: „Já vám to říkal a ukázalo se, že jsem měl pravdu!“ Bylo by zajímavé dát oba dva pány dohromady: Jak by se pán z hradu asi popasoval (nepřekládat) s tím, kdyby druhý pán ze sněmovny porušil například právě ona pravidla silničního provozu … nejspíš by jeho nemoravskou geneticky závislou polovinu deportoval mimo ČR?

Pozadu nezůstávají ani (často samozvaní) šéfové muslimů, pravděpodobně ve skutečnosti podporující výše zmíněné politiky. Taková podpora není nevýznamná, vzhledem k tomu že jejich vyjádření rozhodně na onom strachu neubírají, naopak. Těžko se lze nepozastavit nad vyjádřením, že: „Kamenování je moudré, protože jej přikazuje Bůh.“   Tedy, jinými slovy, má víra je v přímém rozporu s právními normami země, ve které žiji, ale žádám a to tak, že důrazně o pochopení a shovívavost.  A aby v tom bylo úplně jasno, biblické rčení „Hoď kamenem, kdo jsi bez viny“ je v demagogickém výkladu šéfa muslimů v ČR jasnou výzvou ke kamenování cizoložnic. Zatímco tedy nestíháme obracet oči v sloup nad vyjádřeními těch „našich“, očekávajíc, že nic hloupějšího už nepřijde, ozve se londýnský imám s tvrzením, že přetisk karikatury proroka Mohameda je válečný prohřešek, který by islámské právo šaría trestalo smrtí (že by snad jurisdikce evropských zemí měla aplikovat právo šaría?). Některým (nejen našim) politikům a „představitelům“ muslimů tleskají vedle jejich zbožňovatelů především teroristé samotní. V tomto souboji slov jsou to totiž právě oni, kdo vítězí.

Vítězí tak ale jen v bitvě, alespoň zatím. Ti, kterých se to také „tak trochu“ týká, tedy samotní muslimové o sobě také dávají vědět. Pravda pomalu, ne vždy hlasitě, ale často i s pro nás nepředstavitelnou odvahou: “ #not in my name!“  Proti vraždám (které zůstanou vraždami bez ohledu na to, kým jsou páchány) se vymezili i země, respektive někteří jejich představitelé nejen „západního“ světa. Podobně by se ovšem mohl ohradit i každý z nás, dříve než strachu podlehneme, vůči poskytovatelům snadných a rychlých řešení. Jistě není pochyb o tom, že Evropa se musí zamyslet nad imigrační politikou a politiku řeší právě politici (proto je snad i máme?) a ti by měli přijít s jasnými představami co dál … bez venčení prasat a deportací.

Terorismus je společným nepřítelem všem, kteří jej odmítají, bez ohledu na to, zda je páchán s šátkem na hlavě, nebo bez něj. Dokud nás strach bude rozdělovat, budou radikálové, extrémisté a populisté vítězit … ruku v ruce.