Postavení izraelských žen v době soudců nebylo příliš významné. Kněžská služba i vedení kmenů a celého národa Pán Bůh svěřoval mužům – Mojžíš, Jozue … Je pravda, že čas od času se některá z žen ke slovu dostala. Sára, Ráchel ...
Soudců 4:1-10
Soudců 4:15-22
Postavení izraelských žen v době soudců nebylo příliš významné. Kněžská služba i vedení kmenů a celého národa Pán Bůh svěřoval mužům – Mojžíš, Jozue … Je pravda, že čas od času se některá z žen ke slovu dostala. Třeba Sára, Ráchel nebo Rachab z Jericha. Ale většinou všechny tyto ženy patřily mezi naprosté výjimky. Proto je soudkyně Debóra takovým překvapením. Žena, která budí respekt. Žena, ke které chodí muži, aby je rozsoudila. Jak je to možné ?
V textu jsem nenašel výslovnou zmínku o tom, že by Debóra prožila to samé, co se stalo jejímu předchůdci – soudci Otníelovi, synovi Kenaza, mladšímu bratrovi Káleba. V Soudcům 3:10 čteme: „Spočinul na něm Duch Hospodinův a on Izrael soudil.“ Spočinul na něm Duch Hospodinův. To je způsob, jakým si Pán Bůh povolává své služebníky. Své moudré muže. Duch Hospodinův opustí své místo před Hospodinovým trůnem. Sestoupí na zem. Vybere si člověka podle Božího srdce a spočine na něm. Tak tomu bylo v případě Otníele. A jak tomu bylo s Debórou ? Odvážím se tvrdit, že v jejím případě tomu bylo úplně stejně. Protože kdyby tomu tak nebylo, jak jinak by získala všeobecný respekt ? Pokud by nebylo všem jasné, že Hospodin si ji vybral. Pokud by nebylo na první pohled viditelné, že Duch Hospodinův spočinul také na ní. Jak by bylo možné, že by: „Synové Izraele za ní přicházeli k soudu.“
Mohu tedy dále pokračovat v úvaze, že i Debóra byla ženou podle Božího srdce. Vždyť jinak by si ji Duch Boží nevybral. Jinak by na ní Duch Boží nespočinul.
Co to vlastně znamená ? Jaké důsledky má fakt, že na Debóru spočinul Duch Boží ? Co se to stalo ? Shodneme se na tom, že to bylo něco naprosto výjimečného. Každý člověk v Izraeli neměl tuto zkušenost. Jen ten, koho Hospodin vyvolil a postavil ho do čela svého lidu. Před soudci tady byl Mojžíš a po něm Jozue. Zrovna o Jozuovi čteme: „ Jozue, syn Núnův, byl plný ducha moudrosti, protože na něj Mojžíš položil své ruce.„ A také „Nato řekl Hospodin Jozuovi: Tohoto dne tě začnu vyvyšovat v očích celého Izraele, takže poznají, že tak jako jsem byl s Mojžíšem, budu s tebou.“ Jozue 3:7 Podobně to platilo rovněž o Debóře. A to je ta první změna. Celý národ, všichni muži začali brát Debóru vážně. Přicházeli k ní, protože věřili, že skrze ni promlouvá Hospodin. Proto respektovali její rozhodnutí. Proto jí prokazovali úctu, kterou žádné jiné ženě neprojevovali. Ani té své vlastní.
Vzácné je, jak je Pán Bůh moderní ve svých záměrech a rozhodnutích. V době soudců nemůže být ani řeč o nějaké emancipaci žen. A podívejte se. Pán Bůh neváhá rozbít všeobecný pohled na postavení ženy. Tak si to tak představuji. V nebi zazní bouchnutí do stolu a ozve se hlas: „Dost bylo vlády mužů. Od zítřka bude mému národu vládnout žena.“ A protože to zaznělo od trůnu, nikdo se neodvážil říci ani popel. Ani o izraelské národu nemáme zmínku, že by řekl něco podobného, jako to známe z pověstí českých: „Hanba mužům, kterým vládne žena.“ Nic takového. Ticho je v nebi a ticho je i na zemi. Když Hospodin rozhodne, kdo mu zabrání v tom, aby svůj záměr uskutečnil ?
Dosud jsme zmínili změnu postavení ženy – Debory uprostřed jejího lidu. Ale znamenalo spočinutí Ducha Božího také něco jiného ? Co třeba její nitro ? Jak to bylo před tím a potom ? Mohu jen odvozovat ze zkušenosti jiných. Vzpomínám si v té souvislosti na novozákonní příběh učedníků. Mám na mysli, jak se chovali před vylitím Ducha svatého a potom. Nejprve bázlivá skupinka, která se schovává uvnitř domu. Potom odvážný tým, který se nebojí poslouchat více Boha než lidí. Domnívám se, že něco podobného prožila i Debóra. Umím si představit, že nejprve byla poslušnou dcerou. Možná, že se pro ni nenašel manžel. Asi o ni nikdo neprojevil zájem. Až si nakonec jejího úžasného srdce povšiml Hospodin.
A potom zřejmě v nebi zazněla ta správná otázka: „ Koho pošleme, kdo nám půjde ? Kdo bude soudit Boží lid ? A kdo potom povolá Baráka, aby tento lid vysvobodil z rukou nepřátel ? Všimli jste si Debory ? Vidíte její srdce plné víry, naděje a očekávání na Boha ? To je ta správná služebnice. Tu povoláme.“ A jak se rozhodli, tak také učinili. Duch Boží sestoupil a spočinul na Deboru.
Debora pak nějakou dobu soudila. Národ si potřeboval zvyknout na její novou úlohu. Potřeboval se vyrovnat s revoluční změnou, kterou připravil a prosadil Hospodin. A pak přišla ta správná chvíle, kdy Debora posílá posly k Barákovi. A když Barák váhá, Debora si ví rady. No ona to vlastně není Debora, která přináší řešení pro selhání mužské odvahy a statečnosti. To Pán Bůh sám reaguje na nedůvěru. A podobně jako Mojžíšovi připravil Árona. Stejně i Barákovi připravuje další ženu – Jáel. Jáel byla manželkou Chebera, který se před tím „odloučil od Kajina, od synů Mojžíšova tchána Chóbaba.“ Soudců 4:11 Selhání člověka neohrozí Hospodinovi plány. Pouze člověk přijde o podíl na Hospodinově díle a také na jeho slávě. Už to pro člověka nebude takové, jaké by to mohlo být.
A jaké povzbuzení pro naše společenství by tento starozákonní příběh mohl přinést ?
To první: Není důležité, z jaké rodiny pocházíme. Není důležité, zda se člověk narodí jako muž nebo žena. To podstatné je, zda je Hospodinem povolán a zda na něm spočine Duch Hospodinův.
To druhé: A když jsme povoláni, tak se nemusíme obávat svého selhání. Nic a nikdo neohrozí zdárné dokončení Božích plánů. Garantem tohoto dokončení není člověk. I když úžasně obdarovaný a plný Ducha svatého. Garantem Božích plánů je Pán Bůh sám.
A to třetí: Co bylo cílem mimořádného plánu záchrany ? Bylo to zmocnění Debóry ? Bylo to poražení nepřítele ? Na konci páté kapitolu Soudců čteme: „Země měla čtyřicet let klid.“ To byl ten cíl. Pokoj pro Boží lid. A to je také cíl všech duchovních darů a mimořádné přítomnosti Božího Ducha v našem nitru a v našem středu. Abychom díky Boží péči prožívali také Boží mimořádný pokoj. A proč ?
Mám za to, že touha po pokoji je jedna nejsilnějších tužeb v našem nitru. Nemám na mysli mrtvolný klid. Stav, kdy se nic neděje. Právě naopak. Mám na mysli stav, kdy se konečně začne něco dobrého dít. Něco, pro co stojí za to žít. Něco, co proniká do hloubky našeho nitra. Něco, co se rozlévá jako chladivý balzám. Mám na mysli stav, kdy si naše duše řekne: „Jsem u cíle. Už nemusím putovat dál. Tady chci spočinout. Tady chci odpočívat. A tady se chci radovat.“ Je to podobný pocit, který prožíval Petr na hoře proměnění. Petr nebyl jen zmatený. Petr vnitřně hluboce cítil, že to je ono. A vůbec by mu nevadilo spočinout a zůstat v Boží přítomnosti už na trvalo.
Každý z nás prochází životem a má jiná trápení. Potýká se s jinými problémy. Prožívá jiná neštěstí. Ale touhu máme všichni společnou. Ať už o tom víme nebo ne. Toužíme po pokoji. Po pokoji, který nám umožní v klidu užívat dobrých věcí. Žít uprostřed rodiny nebo společenství blízkých lidí a radovat se z každého dne, který dostáváme darem. Darem od Boha, který nás má rád. A to přeji každému z vás. Pokoj Vám. Amen.
