„Každý dělal, co uznal za správné.“ Není právě tohle svoboda? Netouží právě po tomto lidé? Aby je nic a nikdo neomezoval. A tak aby si konečně mohli dělat jen to, co sami chtějí!
Soudců 21:15-25
O jednom výsledku takové bezbřehé svobody se můžeme dočíst v posledních kapitolách knihy soudců. A je to opravdu síla! Při četbě tohoto příběhu si možná spolu se mnou řeknete: „Možná že by přece jen nějaká omezení měla existovat. Člověk by přece neměl druhému člověku udělat všechno, co ho zrovna napadne.“
Kde jsou tedy hranice svobody? A kdo je bude určovat? A kdo potom také zaručí, že nebudou překračovány? Dočetl jsem právě knihu Soudců. A soudcové, to byli právě ti muži a také žena, kteří posuzovali hranice svobody každého člověka. A kdo jim tyto hranice určil? No přece Hospodin! Ten samý Hospodin, který každého soudce jmenovitě do této služby také povolal.
Dnes jmenuje naše soudce prezident a hranice svobody určuje zákonodárný sbor poslanců – zástupců lidu. Nechci polemizovat, zda je to dobře. Ale při četbě knih Mojžíšových, kde jsou zmíněny Hospodinovy zákony, mně překvapilo a zároveň potěšilo, kolik z těchto Hospodinových zákonů se propsalo do těch našich současných. Například teze o neúmyslném zabití je v bibli probrána opravdu důkladně.
A tak ať už je původ našich zákonů – hranic lidské svobody – jakýkoliv, přesto tyto hranice existují. Časem se mění některé detaily. Ale základ zůstává konstantní. A tím základem je, že prostě není možné, aby si každý dělal to, co sám uzná za správné.
Čas od času se však vyskytne jedinec nebo skupina lidí, kteří si myslí, že jsou nad veřejně známým zákonem. Sami chtějí určovat to, co je dobré a co ne. Jak stará myšlenka! Vždyť právě tím lákal had v ráji Evu a Adama, aby překročili zákon Hospodinův – kousli do ovoce stromu poznání dobrého a zlého – a konečně se stali svobodnými. Ať rozbijí a sundají ty okovy, které je dosud drží v území, které jim určil Hospodin.
Jenomže už jim neřekl, že tyto „okovy“ jsou ve skutečnosti "provazy lásky", které je drží v Hospodinově náruči. A brání tomu, aby nespadli do propasti násilí a bezpráví. Nebo to můžeme připodobnit „kšírám“, za které držíme ještě nerozumné dítě, aby nevběhlo pod kola jedoucího auta.
Doufám, že se tedy spolu shodneme, že nějaká pravidla – nějaké hranice svobody každého jedince nebo skupiny skutečně potřebujeme. Můžeme spolu diskutovat, jaké věci by měly tyto hranice omezovat a jako měrou. Ale situaci, kdy by si každý dělal to, co by zrovna chtěl, asi nikdo nechce.
A co teda všichni chceme? Jaká míra svobody by nám udělala radost? A kde je ta hranice, za kterou by nikdo z nás už nechtěl jít? Asi je tato hranice pro každého trochu jinde. Jak bychom se tedy mohli spolu domluvit?
V případě sporu je dobré mít někoho, kdo je nezaujatým posuzovatelem. Takovým posuzovatelem byl třeba Mojžíš nebo mnohem později král Šalomoun. Třeba jeho posouzení, kdo je matkou dítěte, se stalo slavným a dostalo se i do filmových příběhů.
Ale co dnes? Máme také svoje Mojžíše a Šalomouny? Kdo nám řekne, co je v pohodě a co je již za hranou? Většinou si to určujeme sami. Máme přece svobodu. Ale je to dobře?
Pragmatici říkají toto: „Dobré je to, co je dobré pro mne.“ Na první pohled to zní hrozně. Ale zkusme to zobecnit. Protože to, co zkraje vypadá jako pro mě dobré, mě může později zotročit a uvrhnout do zkázy. Třeba náhlé bohatství, které mě uvrhne do obav, aby mě někdo o to jmění nepřipravil, neunesl mé děti, aby mě vydíral. Nebo mě uvrhne do nevázaných radovánek, které by nakonec zcela zničily mé zdraví.
Zobecnění zásady, že dobré je to, co je dobré pro mne, jsem myslel takto: Dobré je to, co bude dobré nejen na začátku, ale také v průběhu a na úplném konci mého života. To už vypadá lépe, že?
A jak to poznám? Vždyť kdo z nás je prorokem, aby odhadl, že ta která věc bude dobrá po celý jeho život? Naštěstí nemusíme být zrovna proroci, abychom zjistili, co nám skutečně prospívá. Je tu totiž někdo, kdo tyto dobré věci dokáže odhadnout. A on je dokáže nejen odhadnout. On je totiž i pro každého z nás už dávno připravil. A jeho největší radostí je, když si tyto dobré věci z jeho ruky skutečně vezmeme a spolu s ním se z nich také radujeme.
Asi už víte, kam mířím a o kom mluvím. Vždyť ten, kdo nás stvořil, nás nevhodil do prázdného prostoru. Předem stvořil nádhernou zemi, kterou naplnil spoustou dobrých věcí. Navíc do tohoto dobrými věcmi naplněného místa vložil i dobrý řád. Řád, který umožňuje společný a harmonický život všeho stvoření – včetně člověka.
Můžeme tento dobrý řád ignorovat. Můžeme ho překračovat a tak škodit sami sobě. Ale tím tento dobrý řád nijak nevymažeme z povrchu zemského. Bude tu dál existovat a to zcela nezávisle na naší vůli.
Připadá mi tedy mnohem rozumnější tento řád respektovat. Vždyť má také zaslíbení: „Kdo bude podle tohoto řádu jednat, bude se mu dařit dobře.“ Právě tuto myšlenku se snažil Hospodin vštípit do mysli svého lidu. A právě tato myšlenka je také výzvou dnešní úvahy. Pokud přijmeme tento Hospodinův řád za svůj vlastní, bude se dařit dobře nejen mně nebo tobě, ale spolu s námi dvěma i našim bližním. Právě těm, kdo potřebují naši pomoc a naše povzbuzení. Ještě je totiž čas k obrácení a k návratu do Božích pravidel pro získání osobní svobody a do Hospodinovy náruče, která má tu moc nás skutečně učinit svobodnými. Amen.
