Kdo by nepotřeboval pořádný zrcadlo. Krejčí, ženy. A co teprve naše duše. Jak poznat stav duše, když ji očima nevidíme a rukama se jí nemůžeme dotknout! Kde vzít to zrcadlo? O jednom bych věděl. Moc rád vám cestu k němu prozradím.
Zjevení Janovo 3:14-22
Když jsem opět četl úvodní kapitoly Zjevení Janova, tak jsem uvažoval o čísle 7. Proč zrovna právě těchto sedm sborů má dostat dopisy. Proč ne také ty ostatní. A že jich bylo v Řecku, Makedonii, na Kypru a později i v Římě dost a dost. A proč jenom sedm ? Proč ne šest nebo osm ?
Pokud si dobře pamatuji, tak číslo sedm symbolizuje úplnost. Takže pak těchto sedm sborů symbolizuje celou církev. A to, co prožívají. S čím zápasí. A kde vítězí. To samé v různých obměnách prožívá celá církev. A když se nad tím zamyslíme, tak něco podobného prožívá každý sbor. I ten náš v Neratovicích.
Z toho plyne, že si můžeme vybrat kterýkoli sbor zmíněný ve Zjevení. A pak spolu uvažovat nad tím, jak promlouvá právě dnes a tady k našim srdcím. Vnímám totiž těchto sedm dopisů jako jedno velké zrcadlo. Mám na mysli to zrcadlo, které zmiňuje Jakub:
Jakubův 1:23-25 „Neboť je-li někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář;
24 podíval se totiž na sebe a odešel, a hned zapomněl, jaký byl.
25 Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, kdo se nestane zapomnětlivým posluchačem, nýbrž činitelem skutku, ten bude blahoslavený ve svém jednání.“
Vidím totiž příběhy popsané v bibli jako zrcadlo. Podobným zrcadlem byl pro krále Davida příběh o bohatém muži. Tento boháč vzal chudákovi jedinou ovečku, aby pohostil svého hosta. David pak na závěr slyší od Nátana: „Ty jsi ten muž.“ A pak mu to docvaklo. Viděl své provinění velmi plasticky. A také úžasným způsobem na toto příběhové zrcadlo zareagoval. Je nám v tom velkým dobrým příkladem.
Já jsem si dovolil vybrat jeden dopis. A budu moc rád, když se zamyslíme nad jeho příběhem. A pokud nám během přemýšlení něco docvakne, tak abychom zareagovali podobně jako král David.
Obraz o vlažných křesťanech je nám dobře znám. Já sám si kladu často otázku: Tak jak je tomu se mnou ? Kde se nacházím na této stupnici: Horký – vlažný – studený ? Teď opět neodolám a sáhnu po písni „Mám dny“ od bratří Ebenů. Zpívá se v ní: „Mám dny, kdy jsem velmi bystrý, a dny, kdy jsem velmi tupý, však mám-li bejt upřímnej, musím říct: ty druhý se mi ňák kupí.“ Obávám se, že v mé duchovní aktivitě je tomu podobně. Jsou dny, kdy jsem horký, nadšený, zapálený. A jsou zase dny, kdy jsem vlažný, usínající a bezmocný. Hlavní otázka tedy je, které dny převažují ? A další otázka se sama nabízí: A je možné, abych byl horký každý den ?
Odvážím se říci, že právě tohle je Boží plán. Vždyť z nás chce mít kněze a krále. Kněze, kteří budou sloužit v nebeském chrámu. A krále, kteří budou vládnout železnou berlou na zemi. Ale jak by to bylo možné, pokud bychom nepřestali kolísat. Kolísat jako sinusovka. Jednou na vrcholu, pak uprostřed a nakonec úplně dole. To, co potřebujeme, je usměrnění. Usměrnění je odborný výraz z oblasti elektrotechniky. V podstatě se vezme hluboké údolí a otočí se nahoru. Z údolí se stane hora. A pak jsou v krajině jenom samé hory. A v duchovním slova smyslu: Ze dnů, které byly vlažnými až studenými, se stanou horké. Snad bychom mohli dokonce říci, že půjde o globální oteplení. Pod horkými paprsky slunce roztají všechny ledovce a zima prostě zmizí. Podobně tomu asi bylo v ráji. Žádná zima. Jen jaro, léto a podzim.
Kdo by si něco takového nepřál ? Kdo by si nepřál zbavit se dní, kdy duchovní aktivita je na bodu mrazu ? A jak by se to mohlo stát ? Chytnu se slova usměrnění. Protože toto slovo má také význam v oblasti jednání. Už jste jistě slyšeli toto slovo v souvislosti s usměrněním chování člověka. Usměrnit jednáni člověka. Jak se dá usměrnit jednání člověka ? Pokud se jedná o dítě, tak nejprve zazní slovo. Třeba nesmíš. Může to doprovázet i pokyn prstem. A když dítě neodolá, tak obvykle následuje trest. Plácnutí přes ruku nebo přes pozadí.
A jak s námi jedná nebeský Otec ? Jak jsme to četli ? „Já usvědčuji a kárám ty, které miluji.“ Usvědčuji – to je to slovní napomenutí – a kárám – tady už cítím náznak trestu. Ale pak v té větě následuje absolutní vrchol: „Já usvědčuji a kárám ty, které miluji.“ „Ty, které miluji.“ Napomenutí, kárání nebo trest je projevem lásky. Ať už provedeme cokoli. I když se to Pánu Bohu hodně nelíbí. Přesto nenásleduje zavržení. Hospodin neodmítá člověka pro jeho zlé činy. On se k člověku neobrací zády. Nenechává ho na pospas jeho vášním, pokušením nebo hříchům. Během naší neposlušnosti poodstoupí. Ale zůstává pořád v naší blízkosti. Dovolí nám, abychom se dotkli pomyslné rozpálené plotny. Dovolí nám, abychom se sami spálili. Abychom poznali, že tudy cesta k životu nevede.
Apoštol Pavel napsal: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky.“ Židům 1:1 A to je i moje zkušenost. A věřím, že to je i vaše zkušenost. Pán Bůh k nám ke každému hovoří. A je to právě ten jazyk, kterému rozumíme.
Možná znáte knihu: Pět jazyků lásky. Každý člověk svým založením rozumí a přijímá určitý projev lásky od druhého člověka. A já si znovu uvědomuji: Stvořitel nás zná dokonale. Vždyť nás utvořil. Proto dobře ví jak na nás. Ví, jakému jazyku nejlépe rozumíme. Co na nás platí. Jak promluvit, a přitom nás neodradit. Pán Bůh k nám mluví tak, že nakonec neodoláme. To je má zkušenost. A to je také má naděje. Naděje pro každého člověka, kterého mám rád. O kterého mi jde. Proto prosím, naslouchejme pozorně. Protože právě dnes se může stát skutečností závěr dopisu Laodicejským: „Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Amen.
