Jakou odpověď měl Jozue pro pokolení Josefova – Efraim a Manases ? A na co se ho ptali ? O co žádali ? „Chceme víc, než nám bylo přiděleno. Chceme víc, než máme.“ Neslyšíme podobné výzvy v poslední době ? A nezaznívají také občas
Jozue 17:14-18 „Synové Josefovi pak promluvili k Jozuovi: Proč jsi nám dal za dědictví jeden los a jeden díl, když jsme početný lid? Až doposud nám Hospodin takto žehnal.
15 Jozue jim však odpověděl: Pokud jste početný lid, vytáhněte do lesa a vykácíte si ho pro sebe, tam v zemi Perizejců a Refájců, když je pro vás efrajimské pohoří těsné.
16 Synové Josefovi nato řekli: To pohoří pro nás nebude stačit a v celém kenaanském osídlení v údolní zemi mají železné vozy, ti, kdo jsou v Bét-šeánu a jeho vesnicích, i ti, kdo jsou v údolí Jizreelu.
17 Jozue odpověděl domu Josefovu, Efrajimovi a Manasesovi: Jsi početný lid a máš velkou sílu; nedostane se ti pouze jeden los.
18 Vždyť ti bude patřit pohoří. Protože je zalesněné, vykácíš ho a jeho končiny se stanou tvým vlastnictvím, neboť si Kenaance podrobíš, ačkoliv mají železné vozy a i když jsou silní.“
... v našem nitru ? A co tedy odpovídá Jozue na takový požadavek ? Odpovídá dvakrát a velmi podobně. „Zaberte si místo v zemi Perizejců a Refájců.“ A když se Josefovci vymlouvají: „Kenaanci mají železné vozy.“ Jozue odpovídá: „Jsi početný lid a máš velkou sílu; … neboť si Kenaance podrobíš, ačkoliv mají železné vozy a i když jsou silní.“
Proč vlastně Josefovci chtěli větší území, než dostali ? Co říkají ? „Proč jsi nám dal (rozuměj Jozue) za dědictví jeden los a jeden díl, když jsme početný lid?“ Jinými slovy: „Je nás tolik, že se na přidělené území nemůžeme vejít. Proto potřebujeme větší území.“ Jozue by je mohl setřít. Mohl by jim odpovědět: „Copak to Hospodin, který vám tak žehnal, neví. Pokud vám losem přidělil právě toto území, je přesně tak velké, jaké skutečně potřebujete. Chcete Hospodina rozhněvat ? Spokojte se s tím, co máte.“
Jozue ale reagoval jinak. Vidí touhu Josefovců. Vidí, jak pokukují po dílech ostatních kmenů. Možná, že už si v duchu vybírali sousední města, která by se jim líbila. Ale tady již dávno platilo: „Nepožádáš. Nebudeš dychtit.“ A proto Jozue obrací pozornost Josefovců směrem ven. Směrem na území, která ještě nikomu nepatří. Která ještě nebyla dobyta. Možná, že si přitom vzpomněl na Káleba. Právě Káleb získal své město tím, že ho nejprve dobyl. A to by si Jozue přál i v případě Josefovců. Přál by si, aby se vzmužili a dotáhli Boží plán až do konce.
A jaký byl ten Boží plán ? Měli vytáhnout proti silnému a dobře vyzbrojenému nepříteli. Nepříteli, který v nich vzbuzoval obavy. Uměli si představit, jak to bude obtížný boj. Boj plný obětí a smutku. Jakoby si říkali: „Kolik Josefovců musí ještě padnout, než dobudeme území, která nám Hospodin daroval ? Nešlo by to nějak snadněji ? Nějak bez boje ? Nějak bez obětí ?“
Některé boje za ně i za celý Izrael opravdu vybojoval Hospodin. Vložil třeba panickou hrůzu do srdcí nepřátel, takže se pobíjeli navzájem. Nebo nechal padat kamení z nebe. Takže počet zabitých kameny byl vyšší, než pobitých mečem Izraelců. Tento způsob by možná Josefovcům vyhovoval. A když to přeneseme do naší situace. Takto by to možná přijal i každý z nás. Nemuset nic dělat. Jen se dívat, jak padají kameny a naši nepřátelé hynou. A pak vstoupit na nová území a zabydlet se tam. To by se nám asi všem moc líbilo.
Ale co by taková snadná vítězství udělala s nitrem člověka. S nitrem Izraelců a také s naším nitrem ? Říká se: „Co nic nestojí, za nic nestojí.“ Abychom skutečně ocenili vítězství, potřebujeme mít na něm podíl. Mít účast na průběhu dobývání cizích území. V době Izraelců byla tato cizí území skutečnou půdou. A nepřáteli byli železnými vozy vyzbrojení Perizejci a Refájci. Otázka je, co nebo kdo jsou nepřátelé, proti kterým máme bojovat dnes ? A kde jsou ta cizí území, která máme obsazovat ?
V té souvislosti se mi moc líbí zaslíbení pro Káleba: „Cožpak ta země, na kterou šlápla tvá noha, nebude za dědictví pro tebe a pro tvé syny až navěky, protože jsi šel naplno za Hospodinem, mým Bohem?“ Jozue 14:9 Jinými slovy: „Bude to tvé území.“ Kam teda máme vykročit my ?
První, co mě napadá, je Boží pokyn pro člověka: „naplňte zemi.“ Genesis 1:28 A to mi souzní s jiným pokynem: „ Toto evangelium království bude vyhlášeno po celém světě na svědectví všem národům.“ Matouš 24:14
Když se v této souvislosti podívám na historii českého území, tak vidím velkou změnu. Od husitských žen, které znali bibli lépe, než kdejaký kněz. Přes dobu temna, kdy domácí čtení i držení bible bylo zakázáno. Až po totalitu, kdy se podařilo vytěsnit Boží slovo do ostrůvků nemnoha věřících křesťanů. A srdce lidí se obrátilo k touze vlastnit co nejvíce předmětů s datumem doporučené spotřeby.
A jak je tomu dnes ? Řada lidí i u nás pochopila, že vlastnit věci je málo. Že to nestačí k tomu, aby člověk vnímal svůj život jako naplněný. Právě naopak. Vnitřní prázdnota se neustále prohlubuje. A právě toto území prázdnoty. To je to cizí území, které je pro každého upřímného křesťana výzvou. Výzvou k tomu, aby ho dobyl a obsadil. Je to obtížné ? Ano. Bude naše nitro zraňováno odmítnutím a výsměchem ? Ano. Ale stojí to za tu námahu a trápení ? Ano. Určitě ano. Vždyť i pastýř opouští sto svých oveček, aby se věnoval jediné zbloudilé ovci. Proto stačí, když se Boží slovo dotkne jediného člověka. A veškeré předchozí nezdary budou zapomenuty. Kvůli radosti ze záchrany lidského života. Života, který neskončí tělesnou smrtí. Života, který má zaslíbené pokračování až na věčnost.
To druhé, co musím připomenout, je velmi známé velké poslání. „Získávejte mi učedníky.“ Matouš 28:19 Jak prostý pokyn. Ale děláme to skutečně ? A naopak. Komu z vás se někdo skutečně dlouhodobě věnoval, až jste dozráli do duchovní dospělosti ? Až jste byli schopni sami jít, získávat a vychovávat další učedníky Pána Ježíše Krista ? Není to obvykle tak, že jsme ponecháni sami sobě ? Abychom tak říkajíc rostli jako houby v lese ? Apoštol Pavel píše Timoteovi: „Co jsi ode mne slyšel před mnohými svědky, to svěř věrným lidem, kteří budou schopni vyučit také jiné.“ 2 Timoteovi 2:2 Takže tím hlavním parametrem je věrnost. Je-li někdo věrný, může se stát učitelem dalších. A tak bude pokračovat dobývání cizích prázdných území, o kterých jsem se již zmínil.
A na konec jedno povzbuzení. Protože kdo jiný potřebuje povzbuzovat, než právě věrní učedníci Pána Ježíše Krista. Právě oni dostávají nejvíce zabrat. Stojí v první linii. Na ně je zaměřena největší palba duchovních nepřátel. Mohou je pak napadat podobné myšlenky jako Josefovce. Mám na mysli jejich obavu: „Kenaanci mají železné vozy.“ Také dnešní věrné Kristovi učedníky mohou napadat podobné myšlenky. Mohou si myslet, že nepřátelé jsou příliš silně vyzbrojeni. Může jim připadat, že překážky jsou nezdolatelné. A nakonec si mohou připadat k smrti unaveni. A právě do takové situace zaznívá jasné povzbuzení z Ježíšových úst: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.“ Matouš 11:28
Tato výzva není nic laciného. Kdo jiný prošel všemi fázemi duchovního boje. Kdo jiný byl denně obklopen nepřáteli, kteří jen čekali na drobné škobrtnutí, aby ho chytli za slovo nebo čin. Lukáš 11:54 Kdo jiný prožíval těžký zápas v Getsemane, kdy prosí o to, aby ho minul tento kalich. A kdo jiný se dobrovolně vydal svým nepřátelům na milost a nemilost. Aby nakonec obětoval svůj život. A proto dobře ví, co každý den prožívá každý věrný Kristův služebník. On je „čitedlen … mdlob našich.“ Židům 4:15 Protože je všechny prožil na vlastní kůži. A navíc má také moc. Má moc dotknout se našich unavených a ztrápených srdcí. A tomu, kdo nemá žádnou sílu, vlít do nitra novou duchovní energii. Je mocen tomu, kdo je už ze všeho udolán a zničen, dát osvěžující odpočinutí.
V té souvislosti si vzpomínám na Izajášovo prohlášení: „Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ Izajáš 40:31 To je něco, co bych právě v této době osobně potřeboval. Dostávám se do věku, který provází bolesti. Jak říká kniha Kazatel: „Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: "Nemám v nich zalíbení";“ Kazatel 12:1 Jak v takovém případě zůstat věrným, když každý pohyb začíná bolet ?
Takže je to tak, že nás vždycky může napadnout něco, co nás bude odrazovat od věrnosti. Ale můžeme si nechat poradit od Jozua. „…neboť si Kenaance podrobíš, ačkoliv mají železné vozy a i když jsou silní.“ Je to o důvěře provázené věrností. Jozue vyslovil důvěru Josefovcům, že svůj boj zvládnou. A také Pán Ježíš důvěřuje každému z nás, že svůj boj zvládneme. Proto nás také povolal. Proto nás učinil svými učedníky. A proto si směle nesme v srdci vědomí, že to Boží Syn nám důvěřuje. Jakoby říkal: „Pavle, Petře, Aleno, ty to zvládneš.“ Amen.
