„… moudrost, kterou mu Bůh vložil do srdce.“ To mě zaujalo. Copak Hospodin už nenaplnil srdce Šalomouna moudrostí až po okraj? Během setkání v Gibeónu přece takové zaslíbení dostal. 2 Paralipomenon 1:11-12 A to se hned také ...
2 Paralipomenon 9:22-24
... projevilo během rozsouzení dvou žen a jednoho dítěte, o které se přely. Proč by tedy Šalomoun potřeboval od Hospodina dostávat ještě nějakou další moudrost?
První, co mě napadá k této otázce, je asociace s jedním dílem sci-fi seriálu Hvězdná brána. Jeden z hlavních hrdinů nasál veškeré vědomosti národa Antiků. Nejenže ho z těch všech informací rozbolela hlava. Začal pak také si plést slova a jeho mozek se nezadržitelně blížil ke kolapsu. A tak i ke smrti.
Jak by to asi dopadlo se Šalomounem, kdyby mu Hospodin najednou předal veškerou svou moudrost? Na něco takového lidský mozek není připravený – nemá dost velkou kapacitu.
A také mi to připomíná manu. Tu dostával Izraelský lid každé ráno novou, čerstvou. Nasbíral si přesně tolik, kolik pro celý den potřeboval. A také je to v souladu s modlitbou Páně: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Matouš 6:11
Rozumím tomu tak, že Šalomoun, a spolu s ním i každý z nás, dostával moudrost právě v tu chvíli, kdy ji potřeboval. Díky tomu se mu nejen nerozskočila hlava přemírou znalostí, ale také zůstával závislý na svém Dárci – na Hospodinu. Pokud nechtěl, aby vyschl pramen moudrosti, musel dodržovat svůj díl smlouvy, ke které se zavázal.
Tak si tu druhou část, která se týká závislosti na Hospodinu, připomínám každou sobotu dopoledne. A kladu si přitom otázku: Budu mít ještě dnes o čem psát? Nevyschne ten pramen, ze kterého získávám inspiraci, myšlenky a slova, která nakonec napíšu? A k tomu se váže otázka druhá: Plním ještě svou část dohody, ke které jsem se Hospodinu zavázal? Pokud ano, mohu pak s důvěrou číst bibli a očekávat, že mne také dnes něco z textu osloví.
A k čemu je potom vlastně moudrost užitečná? Proč o ni Šalomoun tolik stál? A máme o ni stát také my?
Uvědomuji si, že bez moudrosti dokážu akorát „šlapat v porcelánu,“ jak se říká. Právě to se mi to stalo ve sboru, když jsem se vrátil ze služby vikáře. Konec té služby byl dost dramatický. Odnášeli jsme si oba s manželkou dost šrámů. A tak jsem pod vlivem rozbolavělého srdce pustil své myšlenky a slova ze řetězu. Nikomu a ničemu jsem tím neprospěl. Naopak jsem se dopouštěl přesně těch věcí, které jsem u druhých před tím kritizoval. Jak by se mi v takové chvíli hodila moudrost od Hospodina! Ale kdepak asi byla? Někde v koutku mého srdce utlačovaná všemi nastřádanými bolestmi a křivdami.
Trvalo mi asi 2,5 roku, než mi to všechno díky Hospodinově laskavé ruce došlo. Stále více a více obdivuji trpělivost, kterou se mnou Pán Bůh má. Být to na mně, tak jsem už dávno nad sebou zlomil hůl. Ale právě dnes ráno se mi hlavou rozezněla část jedné chvály: „Nikdy nekončící milost“ Nikdy nekončící milost (youtube.com)
A přesně tak se tomu má s Božím milosrdenstvím. Nikdy nekončí. Vždyť i Šalomoun to vyjádřil ve své modlitbě: „Zhřeší-li proti tobě, … a oni si to v zemi, do níž byli jako zajatci odvedeni, vezmou k srdci, … odpusť svému lidu, čím proti tobě zhřešili.“ 2 Paralipomenon 6:36-39 A Hospodin se k této prosbě přiznal. Přijal oběť a navíc se v noci ukázal Šalomounovi, kde mu to znovu potvrdil, že právě tak bude s Izraelem jednat.
Proto mohu já a spolu se mnou i každý z vás počítat s Božím milosrdenstvím. Které, jak už víme, nikdy nekončí. Je to jeden z pevných bodů, o který se můžeme pokaždé opřít, když budeme procházet těžkým obdobím. V takové situaci se právě ukáže, kdo je skutečný přítel a jaký opěrný bod se nezhroutí pod tíhou našich problémů.
Přitom to zrovna nemusí být údolí stínu smrti. Ale může. Po návratu ze služby vikáře, se v naší rodině objevila rakovina. Nádor operovat nešel. Muselo se přikročit k ozařování se všemi důsledky pro imunitu. S důvěrou a s nadějí jsme se obrátili k Hospodinu a On požehnal léčbě, takže se ozařovaný nádor vstřebal. Žádná následná operace nebyla nutná. A díky společným cestám do nemocnice a pobytu jsme dostali přátelství, které trvá až dodnes.
Nevíme, proč to přišlo? Ale rozhodně to naši rodinu přitáhlo blíž k Hospodinu. A jak víme, kdo více dostane, ten také více miluje. Ať se to týká odpuštění nebo uzdravení. Milost obvykle působí lásku nebo alespoň vděčnost. Tak to alespoň cítí naše rodina.
Teď jsem si uvědomil, že Hospodin používá dvě cesty k tomu, abychom zmoudřeli. Jednou cestou je zjevení, jako v případě Šalomouna. A druhou cestou je to, že nás nechá projít těžkou situací, abychom tak získali zkušenost. Jako v případě naší rodiny. Ať už tedy jde o moudrost zjevenou nebo získanou zkušeností, postup je podobný. Kousek po kousku dostáváme moudrost od Hospodina.
A k čemu nám to vlastně je? To první: Díky tomu se i v moudrosti budeme více a více podobat svému Stvořiteli. To druhé: Přestaneme „šlapat v porcelánu“ a začneme být pro své sestry a bratry požehnáním. A to obojí podle mne stojí za to. Co myslíte? Amen.
