Během čtení příběhu o Jákobovi mě zaujalo, že mu Pán Bůh žehnal několikrát. Poprvé, když utíkal před bratrem Ezauem. Podruhé když utíká před strýcem Lábanem a blíží se znovu k Ezauovi. A po třetí, když ...
Nejprve Jákob utíká před bratrem Ezauem ke svému strýci Lábanovi: Genesis 28:10 - 15
Po dvaceti letech se vrací zpátky do svého rodiště: Genesis 32:25-29
Ke třetímu setkání s Bohem dochází poblíž stejného místa jako bylo to první - u Bét-elu: Genesis 35:9-13
Během čtení příběhu o Jákobovi mě zaujalo, že mu Pán Bůh žehnal několikrát. Poprvé, když utíkal před bratrem Ezauem. Podruhé když utíká před strýcem Lábanem a blíží se znovu k Ezauovi. A po třetí, když utíká před rozezlenými Kananejci. Znovu si nad Jákobovým životem uvědomuji, že Pán Bůh přichází a dotýká se Jákoba, když prožívá krizi. Když jeho život a životy jeho blízkých jsou v ohrožení. Obecně víme, že v dobách krize se lidé přestávají zabývat malichernostmi. A naopak se soustředí na věci podstatné. V takovou chvíli mají uši našpicované. Pokud někdo přijde s dobrým návrhem řešení, jsou ochotni naslouchat. A o téhle lidské vlastnosti Pán Bůh dobře ví. Vždyť nás každého utvořil.
Ochota naslouchat. To je první důvod, proč Pán Bůh přichází k Jákobovi právě během jeho útěků. A Hospodin tak jedná i s každým z nás. Protože ochota naslouchat je velmi vzácná. Známe to také díky našim dětem. Někdy se jim snažíme vysvětlit něco důležitého. Ale častokrát se ukazuje pravdivé rčení: Jako by hrách na stěnu házel. Zjišťujeme, že o našich slovech vůbec nepřemýšlí. Natož, aby si je vzali k srdci a podle nich změnili své jednání. Ale pak přijde vzácná chvíle. Okamžik, kdy se něco pokazí. Dítě samo přijde a ptá se: Co mám dělat ? A pokud jsme připraveni, naše slova zapadnou hluboko do srdce naší ratolesti. A pak přinesou radost našemu dítěti i nám samotným.
Teď trochu odbočím. Nedávno jsme s manželkou poslouchali kurz pro manželské dvojice. Autorem a mluvčím je Karel Řežábek – pastor Křesťanského společenství v Plzni. Během poslouchání kurzu mě zaujala myšlenka kruhů. Kruhu šílenství a kruhu lásky. V prvním kruhu dochází k zesilování nepřátelství. Muž i žena nalévají čím dál více oleje do hlasitého konfliktu. Nakonec každý z nich odchází s hlubokým zraněním. Oba pak nemají daleko k rozchodu.
Druhý kruh lásky je charakterizován jiným druhem reakce. Na výtky nereagují jako býk na červený hadr. Právě naopak. Jejich slova vyjadřují laskavý vztah a úctu, pochopení a pozvání k novému začátku. Přitom přehlížejí ostrý útok svého protějšku. Dělají, jako by nebyl. Jejich reakce nepramení z pocitu ohrožení, ale ze silného pouta láska.
A já jsem si uvědomil. Ano, takto jedná Pán Bůh s námi. A při pohledu na Jákobův příběh. Ano, takto jednal Pán Bůh s Jákobem. Jákob navedený matkou podvádí svého otce i svého bratra. Nakonec ve strachu utíká. A jak reaguje Pán Bůh ? Nepřipomíná Jákobovi jeho provinění. Nehrozí prstem. A teď mi novozákoníci prominou - neříká: „Jákobe, jestli chceš ode mně dostat ještě něco dobrého, běž a smiř se nejprve se svým bratrem. A pak přijď a probereme to spolu. Pak možná se pro tebe ještě něco najde.“ Nic takového z Božích úst nezaznívá. Právě naopak. Pán Bůh mlčí o dramatickém důvodu Jákobovi cesty. A zcela neočekávaně se přiznává k požehnání, které před tím vyslovil otec Jákoba – Izák. A právě proto Jákob z Božích úst slyší: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu.“ A pak to požehnání pokračuje dalšími a dalšími dobrými věcmi. Pán Bůh nestupňuje trápení Jákoba. Neroztáčí spirálu neštěstí a deprese. Hospodin povolává svého služebníka Jákoba bez ohledu na to, co vykonal. Jeho povolání je zcela nezasloužené. Jákob nebyl povolán proto, že byl hodnej. Právě naopak. Byl to pěkně zlobivej kluk. Ale jeho chování nemělo žádný vliv na Boží rozhodnutí. Nechci tímto prohlášením nikoho vybízet ke zlobení. Ale chci tím podtrhnout tu skutečnost, že povolání a postavení člověka vypovídá jen a pouze o Božím rozhodnutí. Neříká nic o kvalitě a charakteru služebníka.
Nedávno jsem vzpomínal na Ježíšovo zvolání ohledně Natanaele. „Hle, to je opravdu Izraelita, ve kterém není lsti.“ Jan 1:47 Ale k vedení pozdější církve Pán Ježíš povolal Petra, který ho třikrát zapřel. Proto se nemusíme ničeho obávat. Jak se sám poznávám, tak bych si zřejmě žádný duchovní úkol nesvěřil. Ale Pán Bůh vidí věci jinak. On totiž svým povoláním, které provází požehnání, přináší novou kvalitu do našeho života. Když na jiném místě říká: „Hle, činím všechno nové.“ Zjevení Janovo 21:5, můžeme to směle vztáhnout také sami na sebe. Možná, že když se na sebe pozorně díváme, vidíme jen samé nedostatky a překážky. Pán Bůh je vidí také. Ale má všemohoucí prostředky. Má své tvořící slovo a milující ruce. A právě díky tomu přináší do našeho života nové schopnosti. Právě díky nim se můžeme pustit do každého dobrého díla. Do díla, ke kterému nás Pán Bůh povolává. Nejenže nás k němu povolává, ale také nám k němu dává všechny prostředky. Dostáváme plné zabezpečení. Věříte tomu ? A věřil tomu Jákob ? Možná nějakou dobu po setkání s Bohem bezvýhradně věřil tomuto zaslíbení. Ale za rok. Za deset, dvacet let ?
Lidská zapomětlivost. To byl zřejmě důvod, proč Pán Bůh žehná a povolává Jákoba třikrát. Připomínat povolání k duchovnímu úkolu potřebuje nejen Jákob. To potřebujeme každý z nás. A tak přichází druhé setkání Jákoba s Pánem Bohem. A tentokrát jde o zápas o požehnání. Tento zápas končí zraněním Jákobova kyčle. Nevím, jestli jste si už někdy něco vykloubili ? Mě v dětství vypadla čéška. A pak my čas od času vypadávala až do mých 24 let. Díky těmto připomínkám si už pamatuji na svá omezení. Je to trvale vetknuto do mé paměti. Také Jákob si díky kulhání pamatoval. Už není pouhý Jákob – lstivý. Už je Izrael – už je prvotinou Božího lidu. A kdykoli ho zabolel kyčel, tak mu to připomnělo: „Jákobe, jsi Boží lid.“
A stejné připomenutí nového jména přichází i potřetí. Také toto potvrzení přichází po bolestné události a na útěku. Řekl bych, že v takových chvílích není povzbuzení nikdy dost. My lidé jsme křehké nádoby. Stačí trochu nesnází a už se hroutíme. A pak zoufale hledáme, o co bychom se opřeli. Všimněte si, že Boží opora, Boží povzbuzení přichází právě včas. Pán Bůh přichází v našich těžkých chvílích právě proto, že nás má rád. Nic jiného v tom nehledejme. Vždyť mnohokrát jsme slyšeli, že je Hospodinovo „myšlení o pokoji, a ne o trápení.“ Jeremjáš 29:11 Jákob evidentně procházel těžkými chvílemi. Ale žádná z nich nemohla překazit Boží povolání. Nemohla zrušit Boží požehnání. Pán Bůh je zcela sebejistý ohledně svých záměrů. Víme, že Hospodin prohlašuje: „tak bude mé slovo, které vyjde z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si přeji, a zdárně dokáže to, k čemu ho pošlu.“ Izajáš 55:11 Ale jinak je tomu u člověka. My lidé potřebujeme připomínat Boží zaslíbení. Proto si čteme bibli. Proto chodíme do shromáždění. Proto se účastníme Večeře Páně. Abychom si neustále připomínali, že jsme Boží děti. Že patříme do Božího lidu. Že nejsme tady na světě sami. Ale že máme mocného průvodce a zastánce. Zaslíbení pro Jákoba: „A hle, já jsem s tebou. Budu tě chránit, kamkoli půjdeš a přivedu tě zpět do této země, protože tě neopustím, dokud nevykonám to, co jsem ti řekl.“ Toto zaslíbení platí i pro nás. Pán Bůh zůstává s námi. On nás chrání na každé cestě. On nás neopustí, dokud nevykoná vše, co nám zaslíbil. Ať se to stane – Amen.
