Když jsem si v sobotu přečetl, že na branách nového Jeruzaléma budou napsaná jména, „která jsou jmény dvanácti kmenů synů Izraele“, tak mě přepadla lítost. A tato lítost se ještě zvětšila, když jsem v četbě pokračoval. Protože ...
Zjevení Janovo 21:9-21
pak jsem četl: „A hradba toho města má dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů.“ Tak tato místa už jsou obsazena. Všechno bylo už rozhodnuto dávno před tím, než jsem se narodil.
A druhá myšlenka byla: V čem byli synové Jákobovi nebo apoštolové tak mimořádní, že jejich jména budou vyryta do bran a základních kamenů ? Izraelští patriarchové jsou pro mne hodně vzdálení. Ale apoštolové už tak ne. Většina z nich měla civilní zaměstnání. Pokud vím, tak někteří byli rybáři. Jeden pracoval jako celník. A ten poslední byl výjimkou. Teolog, farizeus a římský občan. Ale také šil stany. Takže znovu ta otázka. V čem byli tak výjimeční ?
Já mám za to, že ničím. Domnívám se, že to byli naprosto obyčejní lidé. Úplně stejní jako jsme my všichni, co tu sedíme nebo stojíme. Vždyť i o Pánu Ježíši jeho sousedé z Nazarétu prohlásili: „Není tento syn Josefův?“ Lukáš 4:22
Přesto se Ježíšovi učedníci stali naprosto výjimečnými lidmi. Jak se to stalo ? Co odstartovalo jejich kariéru, pokud to mohu takto říci ? Co bylo na začátku ? Bylo to pozvání. Velmi jasně to třeba zaznělo v případě celníka Matouše. „Pojď za mnou.“ Matouš 9:9 Jak prostá pozvánka. Tak jednoduchá, že by se dala přeslechnout. Matouš mohl pochybovat. „Říká to skutečně mně ?“ Během toho pozvání se něco dotklo Matoušova nitra. On pak měl naprostou jistotu a nezaváhal. Vstal a následoval svého Mistra.
Řekl bych, že právě v tomto jednoduchém pozvání, v této jednoduché výzvě: „Pojď za mnou.“ Je skryto tajemství výjimečnosti. Chci tím říci, že výjimečným se člověk nerodí. Výjimečným se člověk stává. A jak ? Sundá si sluchátka z uší. Napne svůj sluch. A když zazní jednoduchá výzva pojď, poslechne a vykročí. Takhle jednoduché a prosté to je.
Vzpomínám si, jak ke mně kdysi přišel jeden bratr z našeho sboru a podal mi časopis. Já jsem si pak v něm přečetl jeden inzerát. A právě během četby toho inzerátu zaznělo zcela jasně to zmiňované pojď. Bylo to podobné pojď, jako když Petr žádal, aby mohl chodit po moři podobně jako Ježíš. A protože jsem nezaváhal, tak jsem vstoupil do úžasného dvouletého dobrodružství. Do podobného dobrodružství, jaké prožívali apoštolové společně s Ježíšem a také později, kdy zůstali už sami. Přitom, když se na sebe upřímně podívám, nic výjimečného na sobě nevidím. A ani jiní na mě nikdy neviděli žádné výjimečné schopnosti. A přesto se Pán Bůh rozhodl, že mně osloví. Že vstoupí do mého obyčejného života naplněného obyčejnými věcmi. Uchopí mne, pozvedne a postaví mě na místo, o kterém jsem se neodvažoval ani snít.
Možná, že prožíváte něco podobného. Díváte se na svůj život a co vidíte ? Vidíte všednost ? Prožíváte věci, které se stále opakují a nevypadá to na to, že by se někdy změnily ? A přitom tak trochu ve skrytu vašeho nitra toužíte po něčem mimořádném. Po něčem, co by naplnilo váš život dobrodružstvím. Co by vašemu životu dalo hlubší smysl. Z vlastní zkušenosti vám mohu říci, že právě po takových toužících lidech Pán Bůh rád sahá. Rád přichází do našich obyčejných a poklidně plynoucích životů. A pak vysloví to kouzelné slovo. Tu kouzelnou pozvánku: „Ty pojď za mnou.“
Už jste takovou pozvánku zaslechli ? Pokud ano, jak jste zareagovali ? Začali jste si vymýšlet důvody, pro které zrovna teďka nemůžete ? Třeba: Mám novou práci. Postavil jsem dům. Děti mi studují. A tak dále. Určitě by vám vytanulo na mysli spousta dalších důvodů, proč se vymluvit. Proč neposlechnout. Proč nevykročit na cestu, kterou vám připravil Hospodin.
Ale můžete si být jisti, že o něco důležitého. O něco nádherného a dobrodružného přijdete. A ta konkrétní věc se už nebude nikdy opakovat. Myslím, že každý z nás by mohl vyprávět o promarněných příležitostech. Člověk si pak říká: Kdybych tehdy nezaváhal, kde bych mohl dneska být.
21. kapitola Zjevení, ze které jsme dnes četli, končí těmito verši: „25 Jeho brány nebudou nikdy ve dne uzavřeny, a noci tam už nebude. 26 A přinesou do něho slávu a čest národů. 27 A nevstoupí do něho nic nečistého ani ten, kdo činí ohavnost a lež, ale jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.“
Všimli jste si toho paradoxu ? Brány tohoto města nebudou nikdy uzavřeny, ale zároveň nevstoupí do něho nic nečistého. Tak si to představme. Člověk by mohl vstoupit. Rád by vstoupil. Vidí tu nádheru a slyší ten úžasný zpěv, ale nemůže vstoupit. A proč? Protože promarnil svou příležitost. Kdysi totiž na výzvu „pojď“ odpověděl: „Až někdy příště.“ A teď sklízí ovoce svého rozhodnutí. Svého postoje. Své nechuti.
Podobné to může být i v našem pozemském životě. A já už se ve svém věku pomalu začínám ohlížet zpět. A musím říci, že jsem vděčný za každý okamžik, kdy jsem nezaváhal. Kdy jsem podobně jako Izajáš na výzvu: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ odpověděl: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Izajáš 6:8 Protože každé takové rozhodnutí poslechnout, se později v mém životě ukázalo jako dobré rozhodnutí. Dobré, protože to bylo pozvání od Boha. Dobré, protože bylo provázeno Božím požehnáním a milosrdenstvím. Požehnáním všech dobrých činů. A milosrdenstvím v případě všech chyb, kterých jsem se dopustil.
Děkuji Pánu Bohu za každý okamžik mého života, který mi připravil. A těším se na to, co ještě zbývá. Nevím, co to bude, ale jsem si jist, že to bude stát za to. A jak to vidíte vy sami ? Jste připraveni ? Máte uši napnuté ? Toužíte po tom vyrazit za dobrodružstvím, které pro vás Pán Bůh připravil ? Bylo by škoda takovou příležitost propásnout. Nebude se už totiž opakovat.
