Dnes jsme četli o třech stejných nebo velmi podobných otázkách. „Petře, miluješ mne? Petře, máš mě rád?“ Uvědomil jsem si, že podobná otázka zazněla, zaznívá a bude zaznívat ještě mnohokrát. Chlapi, muži, manželé ji dobře znají.
Jan 21:1-23
Kolikrát už jim jejich drahé polovičky položili stejnou otázku? A myslíte si, že nám, chlapům, taková otázka dělá radost? Že už se na ni dlouho těšíme. Přitom máme připravenu a nosíme v sobě odpověď. A nedočkavě posedáváme. Jenom abychom už mohli své milované osobě říci a potvrdit. „Ano, miláčku, mám tě rád. Ano, lásko, miluji tě.“
Obávám se, že v mém případě tomu tak není. Ale co vy ostatní? Co prožíváte, když dostanete tuto otázku? Radostí poskočíte a vyhrknete dlouho připravenou odpověď. Nebo se začnete ošívat. Kroutit. A vymlouvat se. Přitom si v duchu říkáte: „Tak to už tady dlouho nebylo. Copak jí svoji lásku nedokazuji každý den? Copak nenosím domů prachy? Občas i nějakou tu kytku. To jí nestačí? Proč to potřebuje ještě slyšet?“
Ještě mnohem těžší byla tato otázka pro apoštola Petra. Protože my jsme svoji manželku nezradili. Nezapřeli. Aspoň doufám, že tomu tak u nás všech tady bylo, je a bude. Ale Petr? Kolikrát že to zapřel svého Mistra? Třikrát? A kolikrát dostal tu naši otázku s velkým O? Také třikrát. Otázku nedostal sedmkrát, ale ani jednou. Právě třikrát. Tři zapření. Tři otázky. Zcela úměrně. Jakoby se chtěly otázky dostat do stejné hloubky Petrova srdce jako předchozí zrada.
Každá otázka pronikla o kousek dál. Až se dostala na konec. Na dno. Na stejné místo, kde byla schovaná i předchozí zrada. A Petr má příležitost, aby ze stejné hloubky svého srdce. Ze které zapíral. Aby toto zapření vzal zpět. A svým vyznáním lásky ke svému Pánu zneplatnil svou zradu. A naopak stejně důrazně a hluboce vyhlásil svou lásku a úctu ke stejnému Pánu.
Domnívám se, že toto je princip návratu zpátky. Princip. Který popisuje možnost změny. Možnost návratu. Tento princip by se dal popsat třeba takto: Člověče, vrať se na místo. Vrať se k bodu obratu. Navrať se zpátky, odkud jsi jako malý vyšel. Vždyť tě uhnětly Hospodinovy ruce v lůně tvé matky. A právě od Hospodina jsi utekl. To jeho naděje jsi zklamal. Tolik ti na začátku dal. Měl jsi takovou příležitost. A podívej se, jak to všechno dopadlo.
Ale nic není ještě ztraceno. Pořád máš příležitost. Podobně jako marnotratný syn. Když si uvědomíš, jak na tom dnes jsi. A jak bys na tom mohl být u svého Otce. A zatoužíš po návratu. Zatoužíš po tom, aby se tvé nitro mělo dobře. Po letech strádání. Zatoužíš znovu po radosti, pokoji a skutečném životě.
Pokud v našem nitru skutečně zaznívají podobné myšlenky, tak díky Petrovy, známe cestu zpátky. A když se rozhodneme k návratu. Buďme si jisti, že to bude slavný návrat. Marnotratný syn dostal prsten na znamení synovství, plášť a obuv. Petr dostal zaslíbení. Nový úkol. „Pas mé beránky. Pas mé ovce.“ Když se člověk vrátí na místo, odkud vypadl. Už to nebude stejné, jako poprvé. Bude to lepší.
A když se budeme vracet, nevrátíme se přitom do svých dětských let. Vždyť už Nikodém odmítal to, že by se mohl vrátit zpátky do lůna své matky. Nejde však o takový návrat. O co tedy jde? A co to bude pro nás znamenat?
Uvědomil jsem si, že podobnou změnu prožil ten posedlý z Gerasenského kraje. Když byl vysvobozen, toužil po následování Ježíše. Chtěl zůstat s ním. Ale tento člověk dostává jiný úkol. „Běž ke své rodině. A prostě jim vyprávěj, co s tebou učinil Pán.“
Rozumím tomu tak, že pro každého člověka bude znamenat návrat k Bohu něco jiného. Tak jako ke každému člověku mluví Pán Bůh jiným způsobem. Tak stejně pestré jsou i úkoly. Postavení a práce, kterou pro toho kterého člověka Hospodin přichystal.
Po každé však jde o to, aby člověk tento nový úkol přijal. A to bez zaváhání. Podobně jako takový třetí syn. Mám na mysli známé podobenství o dvou synech. Jeden práci od svého otce přijímá, ale nejde. Druhý tuto práci odmítá, ale nakonec jde. Ale já bych si přál. A to pro sebe i pro vás. Buď každý z nás takovým třetím synem. O něm se sice v podobenství nemluví. Ale přál bych si, aby se o něm mluvilo. Třetí syn, jak tušíte, souhlasí s úkolem a také neprodleně jde a vykoná ho.
O tom, jak jednal osvobozený člověk z Gerasenského kraje, se přímo nepíše. Ale máme zapsán průběh další návštěvy Pána Ježíše tohoto kraje. Během ní přinášeli k Ježíšovi všechny nemocné a on je uzdravoval. A to ho před tím požádali, aby je opustil. Jak došlo k takové změně? K takovému obratu? No zřejmě si uzdravený člověk nenechal nic pro sebe. Ale všem vyprávěl to, co se mu stalo. Nic víc ani nemusel dělat.
A co Petr. Jak ten byl věrný v novém úkolu, který dostal od Pána. Víme třeba o Korneliovi. Před tím, než Petr vyrazil k tomuto setníkovi, musel prožít další osvobození. Jeho srdce muselo být rozšířeno tak, aby se tam setník vešel. Ale pak to šlo jako po másle.
A jak probíhal spor ohledně křesťanů z pohanů. Někteří židovští křesťané trvali na obřízce. Ale právě proti tomu se Petr postavil. A není právě péče pastýře o svobodě? Nemá právě věrný pastýř snímat břemena ze svých oveček. Uvádět je do svobody Božích dětí. A dávat jim pokrm, který potřebují?
Myslím, že i právě proto se všichni tak těšíme na nového kazatel. Vždyť právě tato péče bude jeho úkolem. A také jeho právem. Jako věrný služebník a také syn bude pečovat o svěřené ovečky. Před tím bude muset přijmout tento úkol v hloubi svého srdce. Říci ano k úkolu, který dostane od našeho Otce. Aby spolu s tímto úkolem dostal i hluboký a laskavý vztah. A to nejen k těm hodným a poslušným ovečkám. Ale i k těm, které bloudí a zakopávají.
A právě v tom se bude podobat našemu nebeskému Otci. Tak si to občas představuji. Nebeský Otec se na mně dívá. A přitom pokyvuje hlavou. A občas si i povzdechne. „Tolik jsem do toho Pavla vložil. Takovou jsem měl naději. Tak pěkně začal. A zase někam zabloudil. Zase se věnoval jiným věcem. Věcem, které ho odvedly od úkolu, který jsem mu svěřil. Tako co s ním? Mám ho nechat na pospas životu, který si sám vybral? Už vím. Dotknu se ho. Otevřu mu oči. Aby uviděl věci, jaké skutečně jsou. Snad se mu přestanou líbit.
A začne si klást otázku: Proč? Proč můj život vypadá, jako nějaký cizí? A nešel by tedy změnit? Nemohl bych se vrátit tam, odkud jsem vypadl?
A pokud se Pavel dostane až sem. Pak mu položím otázku: Pavle, máš mě rád?“
A na mé odpovědi pak bude záležet, jak můj. Jak náš život bude pokračovat. Protože Hospodin je tak mocný, že může změnit vše. Vždyť jeho ruce proměnily pronásledovatele Saula v apoštola Pavla. Copak by si neporadil s každým člověkem? Copak by nezměnil náš všední nebo strastiplný život v dynamický život plný dobrých Božích darů a úkolů?
Je pravda, že můžeme klidně zůstat sedět na tom svém místě. A nic se nestane. Nic se nezmění. Anebo s Boží pomocí překročíme svůj stín. Hranice, které nám vystavěly naše činy, slova a myšlenky.
Rozumíte tomu také tak? Totiž, že ty Boží činy, slova a myšlenky jsou vždy v přesile? V přesile proti těm našim? Pokud ano, tak nám nic a nikdo nemůže zabránit, abychom se vrátili zpátky tam, odkud jsem vypadli. Do otevřené Boží náruče. Pak se ujmeme všeho duchovního bohatství, které nám po právu patří. Totiž těm, kteří uvěřili a vyznali. Uvěřili, že Bůh člověka miluje. A vyznali, že také oni mají rádi jeho.
Takhle jednoduché to je. Uvěřit a vyznat. Víc po nás Hospodin nepožaduje. Uděláme to málo, abychom získali tak mnoho? A to zcela úměrně k bohatství Stvořitele nebe a země. Přitom toto bohatství nám Hospodin už dávno připravil.
Díky Pánu Bohu za to, že cesta zpátky je tak jednoduchá. Nevyžaduje dlouholetá studia. Stačí poznat, uvěřit a vyznat. Díky Pánu Bohu za to, že každý z nás se může vrátit. Amen.
