Když procházím obdobím, kdy dostávám zabrat. První, co mi vytane na mysli: Pane Bože proč ? Proč já ? A proč teď a tady ? Copak jsem to zase provedl, že mě takhle trestáš ? Tento způsob uvažování je poplatný učedníkovskému modelu.
Jób 13:20-28
Vzpomínáte si, jak reagovali na slepého od narození ? Ptali se Pána Ježíše: „Kdo zhřešil ? On nebo jeho rodiče ?“ Ano. Tak uvažujeme my lidé. Každému problému. Každé nešťastné příhodě musí nutně předcházet nějaké provinění. Tak přece funguje lidská spravedlnost. Zločin a trest. Tak je to správné.
Ale co když si ničeho nejsem vědom ? Co když mě mé svědomí z ničeho neobviňuje ? Tak to zřejmě prožíval i Jób. A proto volal: „ … budu mluvit já a ty mi odpověz. Kolik mám zvráceností a hříchů …“ Měl Jób na takové otázky právo ? Byl skutečně tak nevinný a spravedlivý ? V této chvíli slyším výzvu Pána Ježíše: „Kdo je z vás bez viny, ať první hodí kamenem.“ Jak na tom byl Jób z tohoto hlediska ? Byl na tom tak dobře ve svých očích, že by tím kamenem klidně hodil ? A jak na tom jsem já nebo jak na tom jste vy sami ?
Jedná se tedy o čisté svědomí. Vzpomínám si na jednoho kazatel, který uvedl jako příklad čistoty bělost papíru. Začal recyklovaným papírem, který je viditelně hnědý a pokračoval standardním papírem. Až se dostal k tomu křídovému. Vždy ten následující papír byl o něco bělejší než ten předchozí. Co tím chtěl říci ? Určitě mu nešlo o sdělení, že čistota svědomí je věc relativní. Rozumím tomu tak, že porovnáváme-li člověka s jiným člověkem, pravdy o jejich čistotě se nedobereme.
Ale proč vlastně bychom měli usilovat o čistotu ? Je tím motivem k tomuto úsilí to, abychom vynikli mezi ostatními ? Tak to dělali zákoníci a farizeové. Stavěli svoji duchovní kvalitu druhým na odiv. A sklidili za to kritiku Pána Ježíše. Nebo se snad tímto úsilím chceme líbit Pánu Bohu ? Víme totiž o tom, že k Bohu se nic nečistého nedostane. A proto chceme-li se dostat k Bohu blíž, nezbývá nám nic jiného, než získat čisté svědomí. A co třeba pokoj v srdci a radost v nitru. Není tohle dostatečným motivem pro to, aby člověk usiloval o vnitřní čistotu ? No jo. Ale to by všichni psychologové přišli o práci :-)
Takže pokud se rozhodneme, že získat vnitřní čistotu opravdu stojí za to, jak ji potom získat ? Z příběhu bohatého mládence víme, že vlastní úsilí člověka nestačí. Mládenec zachovával všechna přikázání od svého mládí. Ale stejně slyší z úst Pána Ježíše připomínku: „Jedno ti schází.“ A my víme, co to bylo. Miloval svůj majetek. A měl ho zřejmě opravdu hodně. Náš mládenec měl problém se vztahem k majetku. Ale majetek sám o sobě není nic špatného. Bohatí lidé zakládají fondy. Tím způsobem se skrze jejich majetek vykoná mnoho dobrého. Takže kdyby náš mládenec dal do pořádku svůj vztah k majetku, byl by v pohodě. Ale co když problém, který kazí čistotu člověka není vůbec neutrální. Co když se člověk zaplete do věcí, které už na první pohled budí odpor. Všichni vědí, že je to špatné. Co po tom ? Má takový člověk vůbec naději na změnu ? Na změnu od špíny k čistotě ?
V první řadě záleží na tom, jak se člověk na daný problém dívá. Vadí mu ? Pokud ano, tak to je první krok ke změně. Pokud taková touha po změně narazí na zeď vlastní neschopnosti. Neschopnosti vymanit se třeba ze závislosti na něčem. Tak to je ideální situace. Protože co člověk udělá, když pocítí bezmocnost. Když pochopí, že nemá dost sil na to, aby se vysvobodil ? No začne volat a prosit o pomoc.
Tímto procesem jsem sám prošel už mnohokrát. Jako mladík jsem si říkal: „Až se z tohoto dostanu, tak už zbytek života bude krásný a bez problémů.“ Teď po šedesátce vím, jak hluboce jsem se mýlil. Uvědomuji si, jak bělostné světlo mého Stvořitele postupně osvěcuje kout za koutem mého nitra. A odkrývá věci, které mě špiní. Které brání tomu, aby moje radost byla plná.
Díky Bohu za to, že nezůstane jen při odkrytí špinavého kouta. Ale spolu s tímto poznáním nabízí i řešení. Miluji a častokrát si připomínám slova, která vložil Pán Bůh na mysl Izajášovi: „Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“ Izajáš 1:18 Je to tak známé slovo. Ale přesto je stále platné a plně funkční. Pokud jste ho někdo z vás ještě nevyzkoušel, tak teď je ta správná chvíle, teď je ta příležitost vzít Pána Boha za toto Jeho slovo. Ať tedy v našem – v mém nitru udělá to, co sám zaslíbil. Ať to, co vypadá jako nesmazatelná čerň, změní v tu nejbělejší čistotu. A proč ? No přece proto, aby už nic nebránilo tomu, abychom podobně jako Marie mohli spočinout v blízkosti Hospodina. A také proto, aby naše nitro naplnil pokoj a radost. Protože to je také Božím cílem. Proto nám přece posílá své slovo. Abychom se k němu vrátili a získali tak znovu právo na všechny dobré věci, které nám jako laskavý Otec přichystal. A mezi tyto věci určitě patří pokoj a radost.
Otázka je, co bude dál. Naše nitro je teď znovu naplněné pokojem a radostí. Ale co naše okolí ? Zůstaneme přece oběma nohama na zemi. Nevrátíme se do nebe „na to tata“, jak si to přála postava anděla z pohádky Anděl Páně. Ani Pán Ježíš neprosil ve své velekněžské modlitbě, aby jeho následovníky Otec nebeský vzal z tohoto světa. Nedá se nic dělat. Ať už jsme prožili s Pánem Bohem cokoli, zůstaneme na zemi. S tím jsou pak spojeny nesnáze hraničící až s nepřátelstvím. Lidé totiž vycítí, že do světa vlastně nepatříme. Že jsme jiní. Že máme něco, co oni nemají. A toto poznání v nich může vzbudit nepřátelství.
V té souvislosti si vzpomeňme, jak se různé skupiny snažili chytit Pána Ježíše za slovo. Jak se ho snažili přistihnout při tom, že řekne nebo udělá něco nepatřičného. Aby ho mohli obvinit, obžalovat a odsoudit k smrti. A nakonec se jim to podařilo.
Vždyť co říká Pán Ježíš svým učedníkům, když se s nimi loučí: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ Jan 16:33
Takže uvnitř pokoj a radost. Vně trápení a soužení. To je ale situace ? Jak máme tohle vydržet ? Je to prosté. Boj, který jsme podstoupili v našem nitru – a budeme ho podstupovat i nadále – podstoupíme i v našem okolí. A platí pro něj stejné pravidlo. Probíhá úplně stejně. Člověk narazí na zeď, kde pozná vlastní bezmocnost a začne – jak jinak – volat a prosit. V obou případech vede k vítězství stejná metoda. Ta je skryta v zaslíbení Pána Ježíše: „Vzchopte se, já jsem přemohl svět.“
Jako tonoucí se chytáme stébla. Ale zde není připraveno stéblo. Tady je k dispozici Boží pravice. Pravice, která nás nejen vytáhne, abychom se již netopili. Která nás také postaví na pevnou půdu. Na skálu, kterou je Bůh sám.
Když se nakonec vrátíme k Jóbu. On se v našem oddílu teprve topil. Teprve narážel na tu zeď, která měla odhalit jemu i jeho přátelům, že si sám pomoci nedokáže. My máme proti němu tu výhodu, že už víme, jak celý příběh dopadne. A nejen jeho příběh. Protože víme, jak dopadne i ten náš příběh. Záleží totiž na našem každodenním rozhodnutí. Pokud se pustíme do boje vlastními silami, čeká nás zklamání a beznaděj. Když však začneme volat o pomoc svého Stvořitele, zjistíme, že jeho „pomoc (jest) vždycky hotová (připravená).“ Žalmy 46:2 Kéž je toto naší každodenní zkušeností. Amen.
