Hoditi zrnem

Hořčičné semínko patří k těm nejmenším. Co když je hozeno jen tak do zahrady ? Jakou šanci má vyrůst? V bibli je hořčičné zrno symbolem Božího slova. Jakou šanci má zakořenit a vyrůst jedno jediné slovo uprostřed našich starostí ?

Lukáš 13:18-19

Nevím, jestli jste si toho všimli. Co udělal člověk se zrnem hořčice ? Četli jsme, že ho vzal a hodil do své zahrady. Člověk to zrno jenom tak hodil. Ať padne, kam padne. Žádná péče. Žádná předchozí příprava.

Moje manželka nedávno sázela květinu. Nebylo to zrno. Byl to už předpěstovaný malý keřík. Ale přesto. Kolik času a námahy věnovala přípravě místa pro sadbu. A jak pečlivě malý trs zahrnula zeminou. A i ta zemina byla plná živin. A pak přišlo zalévání. Tak tomuto se obvykle říká správná péče o zasazenou rostlinu. Takovým způsobem má bylina šanci zakořenit a přinést užitek.

Ale co jsme to četli ? Člověk hodil zrno hořčice do své zahrady. Ani v podstatě nevybíral žádné zvláštní místo. Neřešil přitom, jestli bude mít stín. Jestli bude mít dost prostoru. Jestli země je zoraná nebo udusaná. Neřešil, jestli bude mít dost vláhy. Jestli spadne do trní nebo jestli bude obklopeno plevelem. Prostě se jenom tak rozmáchnul a hodil.

Je takový postup zodpovědný ? A jakou má šanci na úspěch ?

Všimněte si, prosím, ještě jedné věci. Viděli jste někdy, jak se rozsévalo v minulosti¨? Tehdy ještě nebyly setbové stroje. Rozsévalo se ručně. Z té doby také pochází podobenství o rozsévači. A jak to tehdy rozsévač dělal ? Přes rameno měl uvázanou loktuši nebo vak a v něm měl zásobu zrní. Z této zásoby pak bral rukou a rovnoměrným krouživým pohybem vypouštěl zrna mezi prsty. Snažil se, aby zrna rovnoměrně pokryla celou ornici. Důležitá byla rovnoměrnost. Důležité bylo také množství. Podobně jako když prší. Také padá spousty kapek. A jedna z nich padne na místo, kde je zrovna potřeba. A podobně i zrna. Je jich hodně. A proto alespoň některá z nich mají šanci na to, aby uspěla. Která to budou, to není předem jasné. Ale je velmi pravděpodobné, že alespoň několika z nich se to podaří.

Takovému principu rozumím. A věřím, že i matematici mezi námi zajásali. Tento princip totiž souhlasí s principem pravděpodobnosti. Mohou nám tedy směle potvrdit: Ano, tak to bude fungovat. Tak bude zachován rod bylin. Tak bude zachován i člověk, který je na bylinách závislý. A z našeho příběhu: Tak bude zachováno Boží království. Protože jak známe z jiného podobenství o rozsévači: Jen některá zrna padnou do úrodné půdy.

Ale v našem textu jsme četli o zcela jiném postupu. Půda nebyla předem zoraná nebo aspoň zkypřená. A nebyl odstraněn plevel. Naopak. Všechny plevelné a okrasné rostliny měly velký náskok před naším zrnem. Všechny ostatní totiž zakořenily už dávno před tím. Všechny si už dávno rozebraly životodárnou půdu a sluneční paprsky. A navíc náš člověk neuchopil plnou hrst hořčičných zrn. Ba nevzal ani špetku zrníček mezi prsty. Jak jsme si to připomínali ? Vypadalo to, jako by lovil ve své prázdné kapse. A nakonec našel něco, co mu tam už dávno vadilo. Jedno jediné hořčičné zrnko. Možná, že kousek vedle měl celé pole osázené hořčicí. Ale tohle poslední zrnko mu uvízlo v záhybu oděvu. Tak co s ním ? Má ho hodit na cestu před sebou ? Má ho odnést domů a hodit do koše ? A co ! Když už jde kolem zahrady, proč to nezkusit ? Uchopí milé zrno, rozmáchne se a hodí směrem do zahrady. Leť si, zrníčko. A ukaž, co umíš. Ukaž, co v tobě je.

A jsme u malých začátků. U začátků, které vlastně ani jako začátek nevypadají. Jedno zrno vypadá jako jedno slovo. Protože právě zrno je v bibli symbolem, představitelem Božího slova. Jakou šanci má jedno slovo, aby zakořenilo a přineslo užitek ?

Minulou neděli odpoledne kdosi řekl: Těžko se mi soustředí po celou dobu kázání. Pak ale přijde jedno slovo. Jedna věc, která mě osloví. O ní pak přemýšlím. A tu si odnesu domů.

A já se ptám ? Stačí ta jedna věc ? Stačí to jedno slovo ? Stačí to jedno hořčičné zrno, aby vyrostl velký kmen ? Aby vyrostl nebo povyrostl křesťanský sbor ? Aby vyrostlo Boží království ? Pán Ježíš ve svém podobenství říká, že ano. Jak je to možné ? Jak je možné, že v tomto případě jsou popřeny všechny jistě správné principy duchovní práce ? Jak může budoucnost sboru a tím i Božího království tady v Neratovicích viset na jednom jediném slovu. Na jednom jediném hozeném zrnku ?

Napadá mě další otázka ? Může Boží slovo reprezentované hořčičným zrníčkem přežít samo o sobě ? Copak nepotřebuje lidskou péči ? Neustálé okopávání, odplevelení a zalévání ? No je to tak, že nepotřebuje. Naše péče o růst zrna – resp. Božího království není bezpodmínečně nutná. Pán Bůh nás nezbytně nepotřebuje k tomu, aby jeho království rostlo. On je tak mocný, že může dosáhnout svého cíle zcela nezávisle na naší aktivitě. Nemusíme dělat vůbec nic a přesto Boží království v Neratovicích poroste vesele dál.

Jiná otázka je, jestli to tak Pán Bůh skutečně chce ? Jestli chce budovat svůj dům zcela bez účasti člověka ? V některých případech tomu tak skutečně je. Minulou neděli jsme si připomínali pašijový příběh. A jak to probíhalo ? Když přišel Jidáš v čele ozbrojeného zástupu, tak Pána Ježíše zatkli. V tom do učedníků jako když střelí. Rozprchli se na všechny strany. A Boží Syn zůstal úplně sám uprostřed nepřátel. Nejobtížnější část úkolu musel Pán Bůh vykonat sám skrze svého Syna. V tomto díle, v této části budování Božího království mu nemohl žádný člověk pomoci.

Ale platí to také o všem dalším Božím díle ? Vždyť jak se Pán Ježíš později loučí se svými učedníky po svém vzkříšení ? „„Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření.“ Marek 16:15 Jinými slovy: Jsou chvíle, kdy nemůžeme mít podíl na budování Božího království. Ale ve všech ostatních chvílích je naše účast žádaná. To Pán Bůh sám se rozhodl, že nám dá příležitost. Přesto, že nás dobře zná. Přesto že ví, jaká jsme křehká skořápka. Často víc prázdná a dutá, než plná tak, že přetéká. Ale Boží moc není omezena. Není zeslabena naší bezmocností a slabostí. Naší neznalostí a nestálostí. Proto nebeský Otec může směle vstoupit do rizika. Do rizika, že v něčem podstatném selžeme. A proč ? Protože umí použít naši slabost a selhávání ku prospěchu Božího království.

Tak co nás může z dnešního slova povzbudit ? Nemusíme se už bát, že díky naší neschopnosti neporoste Boží království tak, jak by mělo. Možná, že nebudeme přímo u tohoto růstu. Možná, že přijdeme o některé projevy radosti. Radosti, když bloudící znovu nalezne správnou cestu. Radosti, když zrno Božího slova zakoření. A jak už víme, Boží slovo zakoření bez ohledu na okolní podmínky. Bez ohledu na to, jestli padne do ornice. Bez ohledu na to, jak daleko jsou na tom okolní rostliny. Jemu nevadí bujná a zarostlá zahrada. Boží slovo je tak silné a mocné, že zakoření proti a navzdory všem pravděpodobnostem. Vždyť kdo z nás by si vsadil na to, že zrno zcela náhodně hozené do zahrady může uspět ? Může skutečně zapadnout na takové místo, kde získá kontakt se zemí ? A když už získá kontakt, tak že z něj skutečně vyrostou kořeny. A když už vyraší kořeny, že začne růst stonek. A když už začne růst stonek, že jeho vrchol dosáhne až k paprskům slunce. Střízlivý člověk musí zákonitě říci: „To není možné! To překračuje všechny naše znalosti a zkušenosti. V tom bude ještě něco jiného. Něco, co jsme nepostřehli. Něco zásadního nám muselo uniknout.“ A já myslím, že to je pravda.

Člověk, ač vybaven úžasnými aparáty, aby mohl sledovat nádheru Božího stvoření, přece jen je ve svém pozorování omezen. Jeho smysly zůstávají na povrchu věcí. Dovnitř neproniknou. Proto svými smysly nemůžeme porozumět jevům, které jsou mimo naše smyslové chápání. Proto těžko smyslově pochopíme, proč jedno jediné zrno. Resp. jedno jediné Boží slovo hozené do zarostlé zahrady může vyrůst a přinést užitek.

Podobně užaslí byli učedníci po rozhovoru s bohatým mládencem. Mládenec tehdy odchází smutný. A Pán Ježíš na jeho adresu poznamenává: „pro boháče je nesnadné vstoupit do nebeského království.“ Matouš 19:23 A učedníci dodávají plní zmatku a možná i zoufalství: „Kdo tedy může být spasen?" V pozadí této otázky je skutečnost, že každý člověk něco má. A i to něco úplně malého, pokud je to pro člověka pokladem, u kterého má přiložené své srdce, může být překážkou na cestě do Božího království. Ale naštěstí Pán Ježíš dodává: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno." Matouš 19:26

A když všecko, tak také růst hořčičného zrna hozeného jen tak do zahrady. Růst Božího Slova jen tak prohozeného mezi řečí. Růst malé skupinky věřících, uprostřed města plného lidí, kteří neslyší a nevidí. A jak je to možné? Je to možné, protože za malým zrnkem, za malým společenstvím křesťanů je Boží ruka. Pán Bůh sám se přiznává ke svému Slovu. A také stojí za mini společenstvím dvou nebo tří, kteří se sešli v jeho Jménu.

Tak to je to povzbuzení dnešní neděle. Nemusíme mít obavy. Nemusíme propadat malomyslnosti. Spíše si nechme svoje srdce naplnit nadějí. Protože to, co je nemožné u lidí, to je u Boha možné. U Boha je možné všecko. Věříte tomu ? Já tomu věřím. Pán Bůh pomáhej naší nedověře. Marek 9:24 Amen.