Jak to, že nad námi Pán Bůh už dávno nezlomil svoji hůl ? Proč nás nepřestal mít rád ? Copak ho nic neodradí, aby se nám, navzdory všem špatným zkušenostem s námi, ještě věnoval ?
Boží Srdce
„Numeri 13:1 Hospodin promluvil k Mojžíšovi:
2 Pošli muže, aby prozkoumali kenaanskou zemi, kterou dávám synům Izraele. Pošlete vždy jednoho muže za otcovské pokolení, samé předáky mezi vámi.
3 Mojžíš je poslal z Páranské pustiny podle Hospodinova příkazu. Všichni tito muži byli předáci synů Izraele.“
Mezi předáky byli také za pokolení Judovo Káleb a za pokolení Efrajimovo Hóšea, kterého Mojžíš nazval Jozue.
Předpokládám, že většina z vás tuto událost dobře zná. Sama o sobě vypadá docela obyčejně a nenápadně. Ovšem stačí se podívat, k jak dramatickým událostem došlo těsně před tím. Nejprve čteme:
„1 I stalo se, že si lid velmi stěžoval Hospodinu. Hospodin to slyšel a vzplanul jeho hněv. Vzplanul proti nim Hospodinův oheňa strávil konec tábora. 2 Nato lid křičel k Mojžíšovi. Mojžíšse modlil k Hospodinu a oheň uhasl. Numeri 11:1-2“
Příběh pak pokračuje touhou lidu po mase. Už měli dost many. Chtěli jíst něco jiného. A kdopak jim takovou myšlenku vnuknul? To lůza, chátra, která se k nim přimísila, rozdmychávala nespokojenost a touhu po něčem, co Boží lid zrovna neměl. Přesto, že Pán Bůh věděl, že to nepotřebují, tak jim to dal. Byl to ovšem takový danajský dar. Tak zřejmě mohou skončit přání, která si prosadíme za každou cenu. Může se pak stát, že cena bude pro nás příliš vysoká. A co se stalo Izraelskému lidu, který se najedl masa z křepelek ? Čteme:
„33 Ještě měli maso mezi zuby, dříve nežli ho rozžvýkali, Hospodin vzplanul hněvem proti lidu; Hospodin ranil lid převelikou ranou.
34 Pojmenovali to místo Kibrót-taava, protože tam pohřbili lid, který byl žádostivý. Numeri 11:33-34“
A aby toho nebylo dost, drama vrcholí vzpourou nejvyššího kněze a jeho sestry, který sloužil Hospodinu ve stanu setkávání:
„1 Tehdy Mirjam mluvila s Áronem proti Mojžíšovi ohledně kúšské ženy, kterou si vzal; vzal si totiž kúšskou ženu.
2 Říkali: Cožpak Hospodin mluvil pouze a jenom skrze Mojžíše? Což nemluvil také skrze nás? Hospodin to slyšel. Numeri 12:1-2“
Pán Bůh pak trestá Miriam malomocenstvím. Miriam musí zůstat sedm dní mimo tábor a celý národ na ní týden čeká. Pak teprve vyráží na další cestu. Všichni to vědí. To, co si Miriam povídala s Áronem mezi čtyřma očima, to se rozneslo do každého stanu.
Neočekávali bychom po takových selháních i na nejvyšších místech Izraelského národa, že Pán Bůh zaváhá ? Dal sice zaslíbení, že vyvede svůj národ z Egypta a přivede ho do země zaslíbené. Ale neporušil Izrael smlouvu s Hospodinem už mnohokrát? Když tak snadno podléhají pokušení ke vzpourám, neměli by nést následky svých slov a činů? Kdo z nás by dal něco nádherného svým dětem, pokud by odmlouvali, neposlouchali a dělali si to, co sami chtěli?
Přesto jsme na začátku četli: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Pošli muže, aby prozkoumali kenaanskou zemi, kterou dávám synům Izraele.“
Jak je to možné !? Copak Pán Bůh nevidí tu neposlušnost, tu vzpouru, tu nehodnost ? Jak to, že dává zem oplývající mlékem a medem lidem, kteří si to vůbec nezaslouží?
Tady je plasticky vidět charakter Božího srdce. On ze své strany smlouvu neporuší, On své sliby dodrží. I kdybychom my stokrát zklamali, On nezklame. Na jeho slovo, na jeho slib se můžeme spolehnout. Na něm můžeme stavět. On je ten správný a pevný základ každého domu, který má vydržet každou bouři a každé zemětřesení. Církvi ani brány pekelné nezničí. A mám za to, že to platí i pro dva nebo tři, kteří se sejdou v jeho jménu. A to mohou být manželé, může to být rodina, modlitební skupinka nebo staršovstvo. Každé společenství může stát na pevném základu a může se pevně držet zaslíbení, která nám Pán Bůh dal. A nebude zklamáno. I když sami zklamou. Právě v těch nejhlubších krizích, kdy ztrácíme naději na záchranu, je ta nejvhodnější chvíle, kdy se můžeme chopit nabízené Boží ruky. A On nás provede nesnázemi a dovede nás na pokojné území, kde nám dá odpočinout.
Na konci patnácté kapitoly Numeri Pán Bůh přikazuje:
„Budete mít třásně, takže když je uvidíte, vzpomenete si na všechny Hospodinovy příkazy a budete je plnit a nebudete zkoumavě následovat své srdce a své oči, za nimiž byste chodili smilnit. Numeri 15:39“
„Nebudete zkoumavě následovat své srdce.“ Copak naše srdce je tak špatné? Pán Ježíš o něm říká: “Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, lživá svědectví, urážky. Matouš15:19“
Srdcem sice věříme a ústy to pak vyznáváme, ale nemůžeme se na něj spolehnout. Je pravda, že člověku, kterému jde o Boží věci na prvním místě, Pán Bůh zaslibuje ústy žalmisty, že dostane „žádosti svého srdce.“ Ale to je odměna, bonus pro věrného služebníka. Nedává nám to svobodu nebo dokonce právo povolit svému srdci, aby nás hnalo k dosažení všech tužeb a přání, které se v něm urodí. Vzpomeňme na Achaba, jak toužil po Nábotově vinici. Dal prostor této touze, až celý ochuravěl. Vzbudil zájem své ženy Jezábel a ta už to zařídila – nechala Nábota zavraždit. Předpokládám, doufám, že každá naše touha nemusí skončit takto tragicky. Ale chtěl jsem tím jen říci, že na značné části našich srdečních tužeb a přání není nic dobrého. Jsme prostě takoví. Naše srdce je takové. A my s tím musíme počítat.
A jak z toho ven ? Existuje cesta, na které nás nebudou ovládat produkty našeho srdce ? Žalmista David o tom dobře ví z vlastní zkušenosti a tak prosí: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože. A ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.“ Tak překládají kraličtí. A studijní překlad zní: „Stvoř mi čisté srdce, ó Bože! Obnov v mém nitru pevného ducha ! Žalmy 51:12“
A to král David byl mužem podle Božího srdce ! Přesto si plně uvědomuje své selhání a nezbytnou potřebu obnovy svého nitra.
Myslím, že do konce svého života se nepřestanu podivovat Božímu neutuchajícímu zájmu o člověka. V mysli my zní jedno velké proč !? Pán Bůh dobře ví, co jsme zač. Vidí nám do srdce. Dokonce ví o každé myšlence, ještě než nám vstoupí na mysl. A přesto nevezme zpět své pozvání. Přesto neodstoupí od svých slibů. Přesto nenechá svůj lid na pospas jejich vlastním žádostem. Protože ty by tento lid zničily.
Co je tím důvodem, že Hospodin nad námi ještě nezlomil hůl ? A odpověďje stále stejná. Uvědomuji si, že to není poprvé, kdy z kazatelny kladu tuto otázku. A tak se omlouvám vám všem, kteří si to pamatujete. Ale já nemohu jinak, než neustále připomínat jeden fakt. Díky tomuto faktu totiž stojíme a padáme. A tím pevným a nepohnutelným, nezměnitelným faktem je, že nás Pán Bůh miluje. Má nás rád takové jací jsme. To jsme v Bibli četli už mnohokrát. Ale počítáme s tím? A opětujeme tuto lásku? Těšíme se na setkání s Bohem jako na setkání s milovanou osobou?
Jsem si jist, že Pán Bůh se na nás také těší. Touží po tom, abychom si na něj udělali čas. Chtěl by s námi toho tolik probrat, tolik nám toho říci. Je jenom na každém z nás, kolik prostoru a kolik času mu dáme k dispozici. Je tomu podobně jako s nádobami na olej. Kolik prázdných si připravila žena ze starozákonního příběhu, tolik jich naplnila olejem. Tak je tomu i s naším srdcem, s naším časem a s naším životem. Kolik z toho dáme k dispozici svému Pánu, tolik On naplní až po okraj. Vždyť žalmista píše: „Kalich můj naléváš, až přetéká.“ No ale jak by mohl přetékat Boží dobrotou a požehnáním, pokud mu ho nepodáme před jeho džbán? Znovu opakuji: Je to jenom na nás. Kolik nabídneme svému Pánu, tolik On naplní. Nedáme-li nic, nedostaneme také nic. Dáme-li třetinu, naplní třetinu. Ale dáme-li všechno, co máme, dostaneme také všechno, co pro nás Pán Bůh ve své lásce připravil.
Kéž se nebojíme dát Pánu Bohu k dispozici všechno, co máme. Pak teprve se naplno otevřou nebeské průduchy. My pak, náš život bude naplněn také dobrými věcmi od Hospodina, nejen těmi nesnázemi, které nás tak sužují. Amen.
