Proč mají školky učit děti poslušnosti?

Konečně to někdo řekl nahlas. Povinné předškolní vzdělávání pro děti má jasný cíl. Totiž „kromě počítání, kreslení nebo psaní, je pro děti zásadní naučit se komunikovat s vrstevníky, uznávat autority a zvyknout si na denní řád.“

Takhle to zaznělo v reportáži České televize, která se věnovala nové povinnosti, kdy musí všechny děti povinně nastoupit do posledního ročníku mateřské školy. Kouzlo nechtěného nejspíš ukázalo podstatu našeho vzdělávacího systému v plné kráse.

Věřím, že se velká část dětí naučí kreslit, možná i počítat nebo dokonce psát, ještě než doroste do školního věku. A kdyby ne, tak právě proto existují školy, kde se to naučí, nebo ne? Tohle tedy určitě není posláním mateřských školek, byť jim to můžeme samozřejmě připsat k dobru.

Také jsem přesvědčený, že komunikovat s vrstevníky se děti učí už na pískovišti, v parku nebo při společných akcích s rodinou, přáteli, či chcete-li, v rámci života komunity. Tohle tedy též nepovažuji za hlavní poslání mateřských školek. Ale druhým dechem dodávám, že se to určitě nevylučuje a že tomu školky mohou přispívat.

Osobně nepovažuji v tomto směru povinnou předškolní přípravu dětí, jak se to příznačně nazývá v řeči vyhlášek a ministerských nařízení, za důležitou. Školka může být užitečná, může napomoci rozvoji dítěte, mnozí uvítají, když mohou svěřit na část dne své ratolesti do péče někoho druhého. Proč ne. Každý nechť si vybere, co je pro něj v danou chvíli užitečné. Každý nechť má právo svobodně si vybrat, co považuje za nejlepší pro své děti.

Jenže to následující zdůvodnění, že by školka měla naučit děti „uznávat autority a zvyknout si na denní řád“, považuji za vysloveně nebezpečné. Navíc se obávám, že to je ta pravá podstata celé akce. Vlastně podstata celého vzdělávacího systému, který jsme podědili z dob monarchie. Naučit je poslouchat, postavit je do latě, nastavit jim hranice. A připravit je pro další zpracovávání.

V hlavě mi rezonují slova Petera Graye, psychologa zabývajícího se učením, který školu přirovnává dokonce k vězení. Souhlasím, je to drsné přirovnání, ale zkusme se nad tím pozastavit a zamyslet do hloubky. Vybraly si to děti dobrovolně? A jak to bylo s vámi? Chodili jste do školy rádi? A co tepráv školka?

A teď si k tomu znovu dejte to vyjádření, že školka má naučit děti mimo jiné (tady spíše především) „uznávat autority a zvyknout si na denní řád“. Bavíme se o školce, tedy o věku kolem tří až šesti let. Je opravdu nutné, aby se z titulu něčího rozhodnutí strkaly malé děti do školky a tam se učili „uznávat autority a zvyknout si na denní řád"?

Za mě je odpověď nasnadě.

Osobně mě ale ještě více zaujala reakce jedné z maminek, která zazněla v reportáži.

(Poznámka na okraj – zvláštní, že v celé reportáži nezaznělo krom hlasu této maminky vyjádření nějakého odborníka či pedagoga, který má na celou záležitost jiný názor.)

Redaktoři ČT zamířili do Mostu na informační setkání úředníků s rodiči z tzv. sociálně vyloučené lokality. Jedna z maminek tuto novinku, o které se právě dozvěděla, komentovala s podivem. „Pro nás to bude těžký.“ Říkala, že mají celý život malé děti u sebe doma a proč by je najednou někam měli vodit. Možná si myslí, že je dětem lépe doma mezi ostatními vrstevníky. Možná pro ni je překážkou i nutnost dojíždět do většího města do školky.

Ta zásadní otázka z jejích úst ale padla nakonec. A mě by zajímalo, jestli si ji opravdu a upřímně položili i strůjci tohoto radikálního donucovacího opatření.

Ta maminka se zeptala:

PROČ?