Přežijeme bez povinné školní docházky?

Povinnou školní docházku máme v českých zemích přibližně 150 let. O reformě českého školství se přitom v posledních dekádách mluví nepřetržitě. Co když ale místo sofistikovaných reforem povinnou školní docházku jednoduše zrušíme?

Před pár dny vyšel zajímavý článek o iniciativě za zrušení povinné školní docházky. Tato odvážná myšlenka vyvolala bouřlivou diskusi. Většina negativních reakcí byla podle mého názoru poháněna více či méně oprávněnými obavami, které by se daly shrnout do otázky, jestli dokážeme bez školy přežít. To konkrétně obvykle znamená především to, jestli děti bez školy najdou v dospělosti dobré uplatnění, jestli se nebudou tzv. flákat a nesklouznou někam ke dnu společenského žebříčku, jestli dokáží fungovat ve společnosti, ale pro někoho i to, jestli budeme jako země na světových trzích konkurenceschopní. 

Jenže už tady podle mě dochází k jednomu velkému nedorozumění. Škola totiž pro většinu diskutujících platí jako synonymum pro vzdělávání. To ale není totéž. Vzdělání se dá dosáhnout různými způsoby. Zvláště v dnešní době, kdy nám soudobé technologie přinášejí nespočet možností, jak se něco dozvědět a naučit. Škola už dávno není jednou možností, jak se něco naučit. Pokud si chceme osvojit nějaké konkrétní praktické dovednosti, máme na výběr ze stovek kurzů a workshopů, se kterými se v posledních letech doslova roztrhl pytel. Pokud si toto připustíme, pak se musíme nutně ptát, jaké místo má v procesu učení a vzdělávání škola.

Pokud správně chápu, co říká iniciativa požadující zrušení povinné školní docházky, pak nejde o zrušení školy jako takové. Jde o otevření se možnostem, aby se každý, kdo chce, mohl vzdělávat svým vlastním způsobem, vydat se po vlastní cestě.

Jinými slovy dát dětem a jejich rodičům možnost, aby vzali odpovědnost za své vzdělávání do vlastních rukou. Na to se podle mého názoru často zapomíná a odráží to i diskuse u zmiňovaného článku. Většina z nás předpokládá, že za vzdělání jednotlivců nese odpovědnost společnost a že k tomu účelu slouží výhradně škola. Zapomíná se přitom na dvě podstatné věci:

1. Děti se chtějí učit samy, mají přirozenou touhu se rozvíjet, pokud v nich tuto touhu neumrtvíme
2. Za děti nesou odpovědnost na prvním místě jejich rodiče, ne stát, resp. společnost

Uznávám, že první teze je věcí názoru, přesvědčení. Já se k němu hlásím a každým dnem se o tom doma přesvědčuji na vlastní oči. Existuje i slušná literatura, která to potvrzuje, ale i řada konkrétních jednotlivců, kteří dosáhli úspěchu bez školy, nebo dokonce škole navzdory. (Co je to ale úspěch, že?) Tady můžeme vést samozřejmě i nekonečné debaty o tom, že děti potřebují motivaci v podobě známek a trestů, nebo že je naopak pohání vnitřní motor, jejich vlastní motivace, pokud je daná věc skutečně zajímá.

Zásadní je podle mého názoru též odpovědnost rodičů. Na to se  často v těchto a podobných diskusích zapomíná. Proč bychom měli vycházet z předpokladu, že rodiče nechtějí pro své děti to nejlepší? Proč předpokládat, že jim je budoucnost dětí lhostejná? Každý přece dělá to nejlepší, co umí, co považuje v danou chvíli za nejlepší, co mu umožňuje jeho osobní situace a sociální kontext.

Naprosto rozumím tomu, že je někdo natolik pracovně vytížený, že je rád, že se o vzdělání jeho dětí postará škola. Ale musí to být zrovna státní škola? Musí to být zrovna škola založená na principech z předminulého století? A proč neumožnit těm, kteří chtějí své děti vzdělávat sami, aby tak mohli činit podle vlastních představ? Podle vlastních představ přitom znamená, že si sami určí cíle, priority a obsah a způsob učení, aniž by jim do toho mluvil stát nebo jeho úředníci. V tom jsem s iniciativou zmíněnou v článku za jedno. Vzdělávat se tzv. sebeřízeně neznamená, že se z dítěte stane asociál. Děti v sebeřízeném vzdělávání se stýkají s jinými dětmi, existují různé vzdělávací a zájmové kluby, podpůrné komunity, ale i svobodné školy.

Svobodu učení považuji za právo každého z nás. Se svobodou se pojí odpovědnost a já se k ní plně hlásím.

V tuto chvíli většinou někdo vytáhne argument, abychom se zajeli podívat do Chanova, jak vypadá přístup některých rodičů ke vzdělávání svých dětí, pokud jim přenecháme prostor. Ponechám stranou otázku, nakolik hraje jako příčina roli systém, který tento způsob fungování některých komunit umožňuje. Proč bych měl ale předpokládat, že přístup ke vzdělání v některých rodinách je destruktivní? Co když mají různí lidé různé hodnoty a priority? Co když si dobrý život představují jinak, než jiní lidé?

Nicméně souhlasím s tím, že vzdělání je cesta k lepší budoucnosti a že je to způsob, jak se vymanit z určitého sevření sociální vrstvy, do které se člověk narodí a která mu ze své podstaty moc dobré vyhlídky do budoucna nedává. V tomto ohledu velmi oceňuji aktivity sociologa Daniela Prokopa, který upozorňuje na určité, nazvu toprokletí, dětí, které se rodí do nižších společenských tříd (jakkoli toto slovní spojení nemám rád!), a to zejména v některých regionech ČR. Tady je opravdu jednou ze základních strategií, jak toto prokletí zlomit, vzdělání, případně i vzdělávací proces jako takový.

Jak říká Dan Prokop, tak právě během vzdělávacího procesu mohou děti získat důležité praktické dovednosti (např. vědět, jak založit firmu, nebo získat určitou finanční gramotnost) a nasbírat důležité kontakty do budoucnosti. Jenže ono to právě nefunguje! A tady vidím úlohu státu. Ať se stát zaměří na ty, kdo potřebují pomoc, ať napře úsilí a zdroje tímto směrem. Ať nabídne podanou ruku dětem rodičů, kteří třeba sami na tyto možnosti nedohlédnou. Jsem přesvědčený, že většina rodičů ze sociálních sfér, o kterých mluví Dan Prokop, po této možnosti sáhnou. Jen o ní neví, neumí si ji představit, zápasí s vlastními problémy atp.

Nenechte se mýlit. Vzdělání je sice cesta, jak z toho ven, ale to stejné nemusí nutně platit pro českou státní vzdělávací soustavu. Domnívám se, že stávající školský systém řešení nenabízí. Jak jinak si vysvětli to, že vloni každý dvacátý žák nedokončil základní školu? Pokud tedy argumentujeme tím, že povinná školní docházka, nebo dokonce její prodloužení, je jediný lék na tyto problémy, pak to není očividně pravda. Škola selhává.

Neberme proto ostatním právo rozhodnout se, jak chtějí vzdělávat své děti. Upřímně si myslím, že do toho stát nemá co mluvit.

Ostatně, věděli jste, že 9300 českých dětí se vloni vzdělávalo v zahraničí nebo na zahraniční škole v ČR? K tomu si můžete připočíst soukromé školy a rostoucí poptávku po jejich nabídce, kterým se však stát setrvale brání. Hned máme před očima obrázek nedůvěry v český státní vzdělávací systém. Někteří sociologové hovoří o jakémsi exodu elit ze státního vzdělávacího systému. Potřebujete ještě další potvrzení nefunkčnosti státního vzdělávacího systému?

Toto můžete zároveň brát jako potvrzení toho, že roste počet lidí, rodičů, kteří vzdělávání svých dětí chápou jako svoji odpovědnost a státní školy naopak považují za problém. Stát jim navíc aktivně brání vykonávat jejich rodičovskou funkci a převzít zodpovědnost. A není jisté, že se to v dohledné době změní.

Ve zmiňovaném článku na Aktuálně.cz totiž zaznělo vyjádření docentky Jany Strakové z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty, kterou můžeme považovat přinejmenším za autoritu, která má vliv na formování podoby našeho vzdělávacího systému. Docentka Straková považuje svobodný přístup ke vzdělávání a sebeřízené vzdělávání za "cestu do pekel". Především ale předjímá, že svobodná škola neumí to, co škola státní, a to "vybudovat ve všech dětech patřičnou zodpovědnost a úctu ke společně stanoveným pravidlům."

Přiznám se, že takové tvrzení mi připadá takřka nepřátelské vůči dětem. Je to přesně takové vyjádření, které bych čekal od představitelů rakouské monarchie, když potřebovali přísun poslušných branců do armády, nebo od plánovačů komunistické moci, aby zajistili dostatek poslušných pracovníků do továren pro budování lepších zítřků. Docentka Straková tvrdí, že svoboda učení zbavuje děti zodpovědnosti.

Naopak! Naopak! To klasická škola zbavuje děti zodpovědnosti, protože za ně rozhodují učitelé. Také je škola učí podvádět, ponižovat slabší, učí je, že ten, kdo má funkci, má moc nad ostatními. Cesta svobody naopak učí respektu k ostatním, učí, jak s nimi vycházet, protože nejefektivnější metodou je přece spolupráce (pokud nejste v nadřazené pozici právě díky nastavení systému).

Ale už nechám polemik. Na závěr bych rád přidal něco, co má mnohem větší váhu než všechny moje názory dohromady. Slyšeli jste už jméno A. S. Neill? To byl zakladatel první svobodné školy Summerhill. Tato škola funguje už sto let. Funguje přesně na principech sebeřízeného vzdělávání a svobody učení, o kterých mluví ve zmiňovaném článku Michaela Řeřichová a Jana Nováčková. Děti se tam samy rozhodují, co, jak a kdy se budou učit. Funguje to. Tato škola vychovala už několik generací plnohodnotných a šťastných jedinců.

Věřím, že se proto vyplatí naslouchat lidem, jako je A. S. Neill.Takže...

Co znamená svoboda v pojetí školy Summerhill?

"U nás svoboda znamená, že si můžete dělat, co chcete, pokud tím nenarušujete svobodu jiných."

A. S. Neill na adresu zastánců povinného sezení ve školních lavicích:

"Nemůžete přinutit dítě k tomu, aby se učilo hrát na nástroj nebo dělalo cokoli jiného, bez toho, že byste z něj částečně udělali dospělého bez vlastní vůle. Vytvoříte pak jedince, který bude přijímat status quo - což je pozitivní pro společnost, která potřebuje, aby lidé poslušně seděli v nudných kancelářích, hodiny stáli u pultů v obchodech, mechanicky nastupovali do ranních vlaků do práce - tedy stručně řečeno společnost nesenou na svěšených ramenou malého člověka - k smrti vyděšeného konformisty."

Jaké to má důsledky:

"Jedním velkým zlem, které v lidech stále přežívá, je naše stálá potřeba přikazovat dětem, jak mají žít. Všechny vzdělávací systémy na světě se snaží formovat děti k obrazu dospělých a děti pak zase stejně formují své potomky. Výsledkem je velmi nemocný svět plný zločinu, nenávisti a válek. Tak se tu stále točíme dokola v bludném kruhu a miliony dětí žijí nešťastné a v neustálém duševním i tělesném napětí. Váha této nešťastné tradice je tak veliká, že jen jeden člověk z tisíce jí může nebo se odváží čelit a zpochybnit společenskou morálku a tabu."

O co se A. S. Neill vždy snažil a usiloval (a podle všeho se mu to dařilo):

"(...) aby byly děti svobodné i vnitřně, prosté strachu, pokrytectví, nenávisti a netolerance."

A co byl jeho pedagogický cíl a co můžeme stále označit jako poslání školy Summerhill?

Poslat do světa emočně vyrovnané dospělé lidi, kteří mají "schopnost pracovat radostně a žít pozitivně"!

Možná že sebeřízené vzdělávání není pro každého. Proč by se pro tuto cestu ale nemohli někteří rodiče se svými dětmi rozhodnout a převzít odpovědnost za jejich budoucnost?