Pomůže zákaz fyzických trestů zabránit násilí na dětech?

Pomůže zákaz fyzického trestání dětí změnit naše postoje? Dokážeme se díky tomu obejít bez násilí a přestaneme považovat bití a jiné fyzické násilí za vhodné výchovné prostředky?

Přesně o tom byla nedávná debata na Radiožurnálu. Ve studiu se ocitli psychoterapeut Martin Galbavý z Ligy otevřených mužů a psycholog Jeroným Klimeš. První jmenovaný zákaz formou zákona spíše podporoval, druhý byl proti. Padaly různé argumenty, nicméně brzy se debata stočila k podstatě věci. Zákaz formou přijetí nového zákona je totiž druhotná záležitost. Podstatná je otázka, nakolik vůbec násilí patří do rodičovské výbavy.

A tady se brzy ukázalo podle mě něco ještě mnohem hlubšího. Jak jsem pochopil,debata byla totiž střetem dvou světů. Na jedné straně stál svět starý, dožívající, který si potřebuje potvrzovat mizející kontrolu nad životem a okolním světem pomocí násilí. Na druhé straně se rýsovaly obrysy nového světa, který hledá jiné cesty pro mezilidské soužití a bere děti jako plnohodnotné bytosti. (Neříkám dospělé bytosti!)

Vím, je těžké si připustit, že takřka v každém z nás je pořádná porce toho starého světa. Vyrůstali jsme v něm. Násilí se bralo více či méně jako běžná forma usměrňování chování dětí a vlastně i dospělých. Násilí totiž může mít různé formy, není to jen facka nebo plácnutí na zadek. Toto přesvědčení bohužel přežívá dodnes. Podle průzkumu, který citoval Martin Galbavý, by fyzický trest u dětí použily alespoň ve výjimečných situacích dvě třetiny dotázaných (63 %).

Ano, patřím k těm, kdo si myslí, že v rodičovství není místo na žádné tresty. Ale také vím, jak je to zatraceně těžké a že dá fakt hodně práce, aby se člověk v některých kritických situacích ovládl. Obzvlášť záludné jsou situace, kdy člověk sahá k výhrůžkám. To vlastně není násilí, že? Jenže účinek je podobný. Snažíme se situaci zvládnout tím, že vyvoláváme strach z potenciálního trestu.

I o tom mluvil Martin Galbavý. Tresty fungují, protože už jen pomyšlení na ně spouští u dětí strach. Nemluvě o tom, že dětem předáváme vzorec chování, že násilím nebo hrozbou násilí dosáhneme svého, pakliže je protivník fyzicky slabší. Položme si proto otázku, jestli toto má být cílem tzv. rodičovské výchovy.

Jeroným Klimeš naproti tomu používání fyzických trestů podporoval, ba dokonce v jejich používání povzbuzoval. Jeho argumenty by se daly shrnout do věty "udělám s tím krátký proces". Nejprve přišel s tezí, že v populaci existuje několik procent jedinců, na které neplatí nic, než násilí. Potom se vyznal z vlastních výchovných metod, kdy povzbuzuje své děti k akci plácnutím po zadku, když třeba spěchají na vlak, a fyzickými pobídkami je podle jeho vlastních slov takzvaně aktivizuje. Jeroným Klimeš uvedl, že děti potřebují zažívat určitý teror, aby dokázaly správně fungovat. Ne, nebyla to nadsázka, moderátor se ho na to pro ujištění zeptal znovu.

Moudře připomínal Martin Galbavý, že pokud například dítě ve věku deseti let klade v některých oblastech odpor, jsou to jen důsledky celého řetězce minulých událostí ve vztahu s jeho rodiči. Jako zkušený terapeut soustavně tvrdil, že existuje celá škála možností, které v krizových situacích jako rodiče máme. Násilí podle něho není vůbec potřeba. Výjimkou jsou snad jen případy, kdy musíme fyzicky zamezit nebezpečným situacím, jako je např. vběhnutí malého dítěte do silnice. Souhlasím s ním. Jen to dá prostě mnohem více práce a není snadné to vždy ustát.

Nevím, jak to celé připadá vám. Pro mě je to jako zmiňovaný střet dvou světů.

Rozhodně si ale myslím, že aby se situace zlepšila a aby násilí ve formě trestů ustoupilo do minulosti, musí nejprve z veřejného prostoru odejít lidé, kteří z pozice odborné autority podporují fyzické tresty a dokonce je doporučují jako výchovnou metodu. Nechci se nijak dotknout Jeronýma Klimeše, má za sebou úctyhodnou praxi a vybudoval si silné renomé, ani nevolám po cenzuře při výběru hostů do podobných pořadů. Jen si prostě myslím, že dokud budeme naslouchat prorokům starých pořádků, nic moc se nezmění, i když zákonů bude sebevíce.

A víte, co je nejlepší? Jako rodiče máme možnost sami přispět ke změně a přetrhnout řetěz, kterým se předává z generace na generaci názor, že ve vztahu k dětem je "škoda každé facky, která padne vedle".

Můžeme to změnit.