Piráti to dokázali a využili své chyby k růstu. Ostatní strany se od nich mohou učit.

Piráti prošli testem intenzivního mediálního ostřelování. V posledních týdnech se po nich vozí kdekdo a nátěr jejich značky poněkud popraskal. K čemu došlo? Co se dělo v pozadí? A jak to strana nakonec zvládla?

Osobně si myslím, že to ve finále zvládli bravurně, i když to tak podle zakolísání v posledním průzkumu preferencí nevypadá.

Česká pirátská strana podle mého názoru díky uplynulým událostem poskočí nahoru. Dokáží se totiž poučit ze svých chyb, přijmout preventivní opatření a vyztužit systém svého fungování. Dokonce si myslím, že starým matadorům tuzemské politiky ukázali, jak přistupovat k problémům. 

Říká se tomu antifragilita. Koncept, se kterým přišel statistik a filozof Nassim Taleb. Antifragilita je opakem fragility, která značí míru rozbitnosti systému. Antifragilita je tak jakýsi druh odolnosti, schopnost zlepšovat se v čase díky chybám a drobné proměnlivosti systému. Není to tedy nerozbitnost, ale schopnost dlouhodobě těžit z nejistoty, umění plout v divoké řece, díky čemuž se toto umění prohlubuje. Myslím, že Piráti si tuto strategii poměrně dobře osvojili, byť třeba nezamýšleně. 

Na Pirátech je příznačné, že si zakládají na datech, podložených argumentech, expertních stanoviscích a profesionálním přístupu. Na tom nic nemění ani dredy předsedy Bartoše. V politice sice hrají mnohem větší roli emoce, ty ale nepůsobí univerzálně a už vůbec ne dlouhodobě. V tomto je jejich přístup určující. Někdy to vypadá, že je lpění na datech a argumentech diskvalifikuje. Nicméně se ukazuje, že tento jejich přístup sklízí úspěch u voličů. Jen samozřejmě nesmí ustrnout pouze v této poloze a fungovat příliš odosobněně. 

Když se objevily první záblesky rodící se kauzy schůzek pirátské radní Krausové s šéfem reklamní firmy JCDecaux, byl jsem zvědavý, jak se s tím Piráti vypořádají optikou politické a krizové komunikace.

Z počátku to vypadalo dost marně. Rezignace Krausové na šéfku zastupitelského klubu pražských Pirátů byl jen chabý pokus vyvodit osobní odpovědnost. Do toho neumětelské vysvětlování problému v médiích a pokus vyvrátit, že se to celé stalo jinak, než ukazovala média. K tomu rozmatlávání kauzy na pirátském diskusním fóru, byť v tomto případě zcela chápu pobouřené reakce členské základny. Jako bonus přišla podlost v podobě zveřejnění soukromé e-mailové korespondence Krausové prošpikované vulgaritami. Emoce lítaly a mnozí si škodolibě vychutnávali pirátskou přestřelku v přímém přenosu.

A tady někde to začalo. Přešlapy Pirátky Krausové pomalu mizely z mediálního prostoru.

Možná to nebyl záměr, ale všimněte si, jak poměrně závažné obvinění, že pirátská radní Krausová ovlivňuje veřejné zakázky, postupně přestalo v médiích rezonovat. Kauza "důvěrné schůzky Krausové" se překlopila do kauzy "arogantní Michálek", který musí zmizet z vedení strany. Od kšeftování se to přelilo k praní pirátského spodního prádla na veřejnosti. Dobrý spin.

Pirátský poslanec a místopředseda strany Michálek se asi zapotil, nicméně snahy o odvolání prostřednictvím hlasování členské základny poměrně dobře ustál. Já ho osobně neznám, třeba je arogantní. Třeba také posílá vulgární maily, jako jeho přítelkyně, jak spekulují některá média. Ale kdo z nás je bez chyb, že? Méně pochopení ve mně ovšem v této souvislosti vyvolává dnes už dosti dobře pojmenovaný útok Mikuláše Peksy, dalšího místopředsedy strany, který situaci využil k pokusu Michálka odstřelit. Alespoň upřímně přiznal, že důvod pro celou akci je to, že mu nesedí styl komunikace kolegy Michálka. A to je vskutku dobrý důvod, jak rozkolísat stranu. Obzvlášť z pozice europoslance, který by měl naopak různé proudy spojovat v zájmu vyšších cílů. 

Uběhlo pár dnů, po potvrzení Michálkovy pozice hlasováním členské základny se situace obrátila, podle mého názoru, do poměrně zajímavé polohy. 

Už to sice vypadalo, že to Piráti zpackali, nicméně krizová komunikace se rozjela na plné obrátky. 

Jakub Michálek vyjasnil situaci v pozitivně laděném rozhovoru pro Novinky, přiznal odpovědnost, ale ve výsledku z toho vyšel jako workoholik, který maká pro dobro voličů. Předseda Ivan Bartoš to celé završil pěkným rozhovorem pro Český Rozhlas, kde se projevil jako nestranný lídr, mávl rukou nad malichernostmi a ukázal, že Piráti jsou skutečně inteligentní lidé schopní sebereflexe. Mimo to během rozhovoru několikrát zdůraznil, že nehodlají slevit ze svých principů, mezi které patří především naprostá transparentnost a že svou politiku staví skutečně na diskusi a názorových střetech. Též jsme mohli být svědky umného používání komunikačních taktik, kdy například Ivan Bartoš několikrát převedl řeč na to, že situace v jiných politických stranách je mnohem horší a pustil se do kritiky ostatních s tím, že Piráti jsou samozřejmě příkladem toho lepšího (tzv. whataboutismus). 

Dodám snad jen to, že politická komunikace není jen předvolební kampaň nebo fotky na sociálních sítích. Je to především strategie, cílené budování politické značky, schopnost práce s médii a samozřejmě připravenost na krizové situace. Toto si Piráti uvědomují a je znát výrazný posun.

Také jsem už naznačil, že Piráti prokázali velkou schopnost poučit se z vlastních chyb. Je samozřejmě otázka, co se bude reálně dít uvnitř strany, nicméně už to, že předseda Bartoš mluvil zcela otevřeně o záměru zapojit do chodu strany profesionální mediátory a snad i školené psychology, aby pomáhali straníkům, zejména funkcionářům, zvládat stres a přetížením, ukazuje, že to berou vážně. Ostatně, Piráti dlouhodobě vyhledávají experty na různé oblasti i mimo stranické kruhy, a nabírají je prostřednictvím otevřených výběrových řízení. V tom jsou poměrně dost unikátní a se svým novým záměrem zaměřit se systematicky na duševní hygienu straníků i docela pokrokoví.

A teď to nejdůležitější. Zastavím se u Ivana Bartoše. Ve zmiňovaném rozhovoru dokázal prezentovat Českou pirátskou stranu jako stranu tzv. normálních lidí, kteří mají své přednosti, ale také slabiny a chyby. Jinými slovy se dokázal přiznat k určité zranitelnosti, náchylnosti k selháním. To chce odvahu. Ale právě toto je znak dospělosti a základ autenticity, která tolik v české politice chybí.

Myslím si, že Piráti skutečně rostou. Nemyslím teď v preferencích, ale tak nějak osobnostně a do kvality fungování. Osobně to vnímám jako opravdovou změnu způsobu provozování politiky a v tomto ohledu jim budu rozhodně držet palce. 

Piráti tak díky svým posledním přešlapům ukázali ostatním, že není ostuda dělat chyby. Ostuda je chyby nepřiznat, nepoučit se z nich a nevyužít příležitost k růstu. 

Pavel Kovařík