Blabla a už chybí jenom Čáryfuk

Některé internetové iniciativy jsou sympatické a mohou přispět do všeobecné diskuse. Často jsou ale spíše nátlakovou akcí skupiny lidí schované v pozadí. Z té, která chce rekonstruovat stát, mi přeběhl mráz po zádech. Je to vážně tak zlé?

Ano, i já si přeji politiku bez tajných sponzorů, konec anonymních akcií a omezení korupce. Ale MUSÍM kvůli tomu podepisovat výzvu, kteour mi někdo nadiktoval? Dle mého přesvědčení nemusím. O výše naznačené zásady mohu usilovat i bez toho. A je mi mnohem sympatičtější člověk, který se v tomto směru skutečně snaží, nebo už nějakého výsledku dokonce dosáhl, než celá ta řada kecálistů, kteří jen mluví o tom, co by kdyby. Blabla. Ano, to jsou povětšinou odborníci s patentem na zdravý rozum. Sami ale málokdy dají svou kůži na trh, investují svůj čas a energii a pokusí se silou své osobnosti něco změnit k lepšímu. Většinou to zůstane u příslušnosti k anonymnímu davu schovávaje se za nějakou internetovou výzvou.

„Rekonstrukce státu je aktivita, kterou pokud nějaký politik nepodporuje, tak je prostě zloděj a lhář a nejde mu o tento stát. (…) Rekonstrukce sama o sobě není politická, je nad politikou.“

Takhle nějak to vyjádřil jeden ze signatářů iniciativy Rekonstrukce státu. Nepodepíšeš, tak jsi zloděj, zní jednoznačný odsudek. Ano, tuto iniciativu podporují různé osobnosti veřejného života a já jim přeji, aby se jim podařilo alespoň něco z toho prosadit. Ale kde probůh berou tito lidé sebevědomí a odvahu kádrovat lidi?

Navíc, když si projdete seznamy politiků, kteří se pod iniciativu podepsali, musí vás nutně napadnout, jaká je to taškařice. Některá jména budí velké pochyby, jiná jsou dokonce ztělesněním pravého opaku této výzvy. Obávám se, že pro mnohé byl skutečným stimulem, aby iniciativu podepsali, strach. Strach z voličů, (a oprávněné) obavy z kádrování. Já bych ale dokonce řekl, že to je nedostatek odvahy vyjádřit svůj vlastní názor.

A pokud je tato Rekonstrukce státu takzvaně nepolitická iniciativa, nebo dokonce „nad politikou“, pak děkuji pěkně, ale tím spíše do toho nejdu. Domnívám se, že stále žijeme v parlamentní demokracii a tuto skutečnost stále považuji za jednu z nejvyšších hodnot, které se nám dostává na úrovni státu. Nechat se soudit lidmi, o kterých nic nevím, a oni neví nic o mně, a hrát s nimi nátlakovou hru na kdo netleská s námi, je proti nám, opravdu nebudu. (Ale také nikomu neupírám právo se k jakékoli iniciativě připojit!)

Také pořád věřím, že mezi politiky dokážeme najít slušné a důvěryhodné osobnosti. Jen to chce trochu práce je najít a ještě o něco více odvahy jim dát ve volbách hlas. Chce to také aktivní přístup k politice, zapojit se, ne odevzdaně čekat, kdo nám co dá. Neskákat na laciné populistické sliby, ale přemýšlet u toho a hlavně se dívat, co ten který politik dokázal a jakou má za sebou minulost.  Pro mě osobně je mnohem důležitější důvěryhodný politik s vizí a programem, než sebelepší iniciativa bez osobní garance někoho, kdo ji dokáže prosadit.

A propos, vzpomínáte na Pozitivní evoluci, která také chtěla nepoliticky změnit politiku? Kde jí je konec? Krásný záměr, ze kterého zbylo vědomí čehosi na pomezí esoteriky a blouznění zasněných intelektuálů. Nebo také sympatický Blabla, kterému může konkurovat možná ještě pohádkový Čáryfuk.

Na závěr dovolte klasickou otázku, Cui bono, komu slouží Rekonstrukce státu?