Příběh dušičkový

Nevím jak vy, ale já chodím na hřbitov poměrně nerad. Mám takové divné mrazení, které společně s úctou a pokorou vyvolává zvláštní pocity. Podobně to mám i v každém kostele, chlad a krása zároveň mě rovněž mrazí.

Tomáš Koleszár

Kupodivu nemám tento pocit na starých židovských hřbitovech, ty na mě působí úplně jinak. Možná to nějak souvisí s důslednou ateistickou výchovou, které se nám v mládí dostalo mírou vrchovatou.

Každý rok mě manželka přesvědčuje k návštěvě hrobů mých nejbližších a já se nechám přemluvit jednou, či dvakrát ročně. Vím, že je to špatně, ale jsem prostě takový. Letos jsem byl na Památku zesnulých vybaven včas, do auta mi byl uložen věneček, sirky a dvě hřbitovní svíčky. Načetl jsem si, že tento křesťanský svátek slaví již od 10. století a nic nebránilo mé návštěvě dva dny předem. Zaparkoval jsem mezi spousty aut před kolínským hřbitovem, vzal do konve vodu a vybaven hadříkem jsem došel k hrobu.

Zbavil jsem hrob napadaného listí, otřel mramorovou desku a přerovnal již zde umístěné květiny, věnce a svíčky. Umístil jsem svůj věneček, na jednu stranu desky položil zapálenou svíčku a při zapalování druhé jsem obešel hrob. Mé oko spočinulo na náhrobku a mé divné mrazení přešlo v zimnici. Nápis na hrobě hlásal, že hrob patří rodině Sýkorově. Hořící svíčka ve skle mě pálila v ruce a já již vím, co znamená výraz smrtelný pot, neboť jsem se nacházel o uličku vedle. Netušíc, zda mě někdo sleduje, odebral jsem z cizího hrobu věneček i zapálenou svíčku a položil na správný hrob naší rodiny. Jestliže někdo včera  viděl na kolínském hřbitově podivné individuum, který zmateně přenáší věci z hrobu na hrob, nejednalo se o hřbitovního zloděje, nýbrž o mou maličkost.

K něčemu je ten trapný zážitek užitečný. Sýkorovi mají bezvadně uklizený hrob. Já se zastyděl a slibil si pro sebe návštěvu svých blízkých častěji. Ale to mrazení stále přetrvává.