Škoda každé rány, která padne vedle.

Fyzický trest u dětí, není fyzické násilí. Uf. Tak to je názor jednoho, snad jednoho dětského psychiatra, který veřejně prezentuje. Když jedna ruka netleská, tak ...   

druhá ruka která hladí, nesmí přece zároveň fackovat.

To je mé přesvědčení.

K zamyšlení mě přivedl rozhovor s dětským psychiatrem, který prosazuje názor, že fyzický trest patří do sbírky rodičovské výchovy. Přirovnával to ke lví smečce, kde přece lev také tlapou plácne své mládě, tedy svého potomka, že už je za hranou.

V rozhovoru kritizoval, že děti mají k dispozici různé linky pomoci, kde mohou kohokoliv křivě obvinit z násilí. 

Cokoliv je zneužitelné, ale to neznamená, že je to většinové. Křivě obvinit může kdokoliv kohokoliv. Od toho jsou zde státní orgány, které věc prošetřují. Jakékoliv násilí je přece nepřípustné, obzvlášť při výchově dětí. 

Násilí, nejen fyzické, je přece selhání ne dětí, ale nás samotných. 

Tam kde končí naše argumenty, naše rodičovská vyspělost, připravenost k rodičovství, nastupuje zlovůle.

Když se vrátím k nadpisu zamyšlení, tak si uvědomuji, jak hluboce je v naší společnosti, v naší mysli, zakořeněný uvedený názor, ke kterému existuje řada podobných ekvivalentů.

Je dobré si uvědomit, že trest nerovná se automaticky fyzický trest, tak jak to vidí pan psychiatr. Trest má svoji nezastupitelnou úlohu, ale i podobu. Vymezuje hranice. Fyzická podoba v něm ale nemá mít místo. 

Stejně zhoubné následky může mít názor, že fyzický trest nerovná se fyzické násilí. Uplatňování fyzické převahy nad dítětem vypovídá něco o nás samotných. Co?

Třeba to, že nezvládáme svoji rodičovskou roli. 

Z myšlenek nad rozhovorem sepsal: Chalupský Pavel