Je zvláštní, jak velký kus pravdy v sobě nesou jak příspěvky v diskusi od pana Ráže, tak od pana Kšíra. Víte, hodně se ztotožňuji s názorem pana Ráže, protože jsem podobně byla vychovávána našimi. Nad mými alotriemi mi slibovaly děsné věci, zvlášť děda se často zmiňoval varovně o tom, jak on, když byl malý, ráno vstal, a táta ho hned zmaloval - kluk řval za co? A táta na to - to máš foršus na dnešek, však ty určitě něco vyvedeš! Tuhle historku jsem slýchávala často od těch nejlaskavějších lidí, v mém životě. Jen JEDINKRÁT jsem dostala od dědy skutečný výprask řemenem, to když mě přistihl, jak přes všechny zákazy, si hraji s knoflíky u plynového sporáku. A i tehdy přede mnou poskakovala zděšená babička, a většinu chytila ona přes nohy. To bylo tak zasloužené a tak výchovné, že jsem nikdy, nikdy nezapomněla, jak nebezpečné je byť jen dotknout se knoflíků na sporáku. Tohle všechno je v normě a tento vejprask byl účinnější, než stovky domluv. Ono ale když se ponořím do názoru pana Kšíra, tak má skoro ve všem pravdu. Násilí na dětech bylo v minulosti tak samozřejmé, že z toho mnoho malých pak rostlo do pokřiveného pohledu na svět. Asi je největší umění najít rovnováhu - občas dítě plácnout přes ruku, když ji strká kam nemá, pohlavek v pravou chvíli... Ale neuchylovat se nikdy k žádným drastickým trestům. Někdy je psychické násilí daleko horší, než to fyzické právě na dětech - a to se těžko prokazuje, natož trestá, natož v zemi, kde soudní proces u běžné dopravní nehody trvá léta. Mě nikdy ani stínem nenapadlo, že by mě naši neměli rádi, i když slibovali peklo horoucí, možná pan DeMause si ty dětské černé můry dětství zažil sám. Ono často podle sebe soudím tebe... Já jsem rozhodně pro rovnováhu. Naprostá volnost konání děti nevychovává, jen rozmazluje - a mimochodem dospělým se tím dost ulevuje v rozhodování. To taky není dobře. Zdravím pane Chalupský a oceňuji odvahu k takovému tématu psát. Krásnou neděli.

Zdravím a děkuji za názor. Hezky jste se vyjádřila. Pod pojmem fyzický trest určitě nemyslím takové malé výchovné plácnutí přes zadek, či ruku, ale opravdu trest, který bolí. Bolí jak fyzicky, tak psychicky. Proto mě od pana psychiatra zarazilo, fyzický trest není fyzické násilí. Když dítě tzv. seřežu rukou, či měchačkou, či řemenem, je to násilí. Rovněž jeho názor na linky důvěry pro děti. Prostě od pana psychiatra a ještě k tomu dětského, bych to nečekal. Stejně jako muž by neměl používat fyzické násilí vůči ženě. Chalupský Pavel

Vliv způsobu výchovy dětí na kvalitu jejich života a chování v dospělosti už v dnešní době není tajemstvím. To, že lidé v dospělosti vědomě či podvědomě svým chováním kopírují svá traumata z dětství a předávají je tak dalším generacím, také není novým poznatkem. Lloyd DeMause, jeden z průkopníků psychohistorie, posouvá poznatky z tohoto oboru o krok dále. Tvrdí, zjednodušeně řečeno, že lidská civilizace minulosti i současnosti je zrcadlem způsobu výchovy dětí, která, jak DeMause přesvědčivě dokládá ve svém díle “Původ válek v dětském zneužívání [The Origins of War in Child Abuse]”, byla historicky a v jisté míře stále je děsivou přehlídkou násilí, zneužívání, týrání a zanedbávání.

DeMause věnoval výzkumu v oboru psychohistorie třicet let svého profesního života a výsledek shrnul takto: “Historie dětství je noční můrou, ze které jsme se teprve nedávno začali probouzet. Čím hlouběji do historie se podíváme, tím horší úroveň péče o děti nacházíme a tím pravděpodobněji jsou děti zabíjeny, opouštěny, bity, terorizovány a sexuálně zneužívány.”

Zdravím a děkuji za názor. Jsem stále více a více přesvědčen, po mnoha rozhovorech s různými lidmi, že největší traumata si s sebou nosíme z dětství. A fyzické tresty patřily mezi ně. Pokud je ale výchova v rovnováze, tedy přiměřený trest, ale i projev lásky k dítěti, tak to nemusí zanechat šrámy na Duši. Jsem osobně i pro to, a již jsem to aplikoval. že jsem se dětem omluvil za to, že jsem se vůči nim v určité situaci nezachoval jako milující otec. Byl jsem velice mile překvapen, jak děti moji omluvu přijali. Rodičovská autorita tím neutrpěla. Naopak. Chalupský Pavel

Já vím, že je to sranda. Ale mám z toho dodnes trauma. Člověk pak nemá úctu k autoritě, i když je to jenom dítě...

Zdravím a děkuji za názor. Chalupský Pavel

Vzhledem k tomu, že podle dnešních kritérií jsem byl v mládí hodně živé a svéhlavé dítě, kterému dost pracně vysvětlovali rodiče i učitelé mantinely "dobrého" chování, dostal jsem dost často jak od matky i od tatíka různé druhy "výprasků". Ale při tom jsem nikdy neměl pochybnosti, že mne mají rádi a za tento způsob výchovy jsem jim vděčný.

Mimochodem: Při setkání spolužáků po padesáti letech od absolvování OSŠ jsme se všichni shodli, že nejlepší učitelé byli ti, kteří se s námi moc nemazali a učivo na dávali do hlavy i pomocí různých "kotletek", štulců do vlasů nebo pravítek použitých jinak než na rýsování.

PS. Dítě, které nechápe, že i "pecka" rukou na zadek, když udělá nějakou pitomost, může být i projevem rodičovské lásky, nemá hezké dětství, protože lásku přehnaně "chápavých" a "jeho osobnost chránících" rodičů vnímá hodně pokřiveně a obvykle se po první skutečně tvrdé ráně od života složí.

Zdravím a děkuji za názor. Já naopak negativně vzpomínám právě na ty učitele, kteří nás "rovnali" pravítkem a taháním za kotlety. Tím si nikdo autoritu nevybuduje. Naopak pozitivně na ty učitele, kteří svoji přirozenou autoritou si dokázali zjednat pořádek. Autorita není učitel, ale jeho osobnost. Chalupský Pavel

Ještě doplním, co považuji za důležité: dítě má mít stále pocit, že ho máme rádi, i když je neúspěšné nebo nějak "zlobí", takže i při trestání má cítit, že ho stejně máme rádi a že ho káráme či mu dáváme nějaký úkol právě proto, že nám na něm záleží. Ovšem výchova podléhá i "módním trendům" (vedle tzv. vědec. poznatků), kdysi byl "normální" výprask řemenem (to bych nevolila), dnes by vás za to mohli stíhat; nejlepší zkušenosti mám s tím, když potomek i beze slov vnímá, co slušný člověk neříká či nedělá. Dát potomkovi včas do rukou např. Rychlé šípy s nadějí, že si jako životní vzor vybere ty lepší postavy.

Zdravím a děkuji za názor. Plně souhlasím. Nikdy neodsuzujme dítě, ale skutek který provedlo. To je potřeba dítěti jasně vysvětlit, aby právě chápalo, že jej jako osobnost milujeme, ale odsuzujeme jen jeho skutek. Chalupský Pavel

Nejsem odborník, ale něco jsem o tom přece jen přečetla a hlavně hodně odpozorovala ze života. Nejen násilí (k tomu by nikdy dojít nemělo), ale už samo "zlobení" dítka bývá spíše selháním rodičů (nebo vychovatelů v ústavech apod.), ovšem zčásti může jít i o nějaký vrozený problém u dítěte, takže je lepší poradit se s odborníky, pokud se výchova nedaří. Věřím na to, že dítko vnímá leccos už před narozením a hned po něm: jak se okolí chová kolem něj v prvních letech, takové asi bude (vysoká pravděpodobnost, s tím, že někteří odborníci tvrdí, že někdy výchova nic nezmůže, že jde např. o vrozenou sociopatii). Je ale lepší zvládnout vztah mezi rodinou a dítětem včas, než nás potomek o hlavu přeroste, pak už bývá pozdě. Nejlepší je dát mu do života dobré vzory chování v různých situacích, převážně není třeba trestat ani fyzicky, ani jinak (někdy může mít i netělesný trest horší účinek na dítě, radši se poraďme s odborníky, i když ani oni nejsou vždy na lepší úrovni, ale čím více o tom víme, tím víc je naděje, že nenapácháme na dětech škody).