Jsou lidé, jsou věty...

které si pamatujeme celý život. A mohou to být náhodní lidé, náhodné věty. Tak to v životě chodí. Nic není náhoda, je to jen zatím nepoznaná zákonitost. Proto se nám v určitý okamžik…

vybaví, přijdou zpět na mysl.

Jedna ze zásadních vět. Vyřkl ji jeden dědeček, který s hůlkou v ruce a batohem na zádech vystupoval z vlaku. Chtěl jsem mu pomoci při vystupování, což dobrosrdečně odmítl s tím, že to zvládne sám a pak se pomalým, šouravým krokem vydal po peronu. Přitom mi řekl. Mladý muži, chci jít sám...

sice pomalu, ale furt.

Jedno ze zásadních setkání. Udělal jsem si jednoho dne turistický výšlap na horu Ostrý na Šumavě. Kdo tam byl ví, že to není jen tak nějaká procházka. Zvlášť závěrečný výstup po kamenech. Cestou nahoru jsem potkal turistu, dědu, typoval jsem něco přes 70 let. 

Potom jsem celkem rychle sestupoval dolů, abych stihl vlak. Těsně před příjezdem vlaku přišel ten samý děda a nastoupili jsme společně do kupé. A pak to začalo. Dozvěděl jsem se, že je mu 82 let, pravidelně chodí po všech možných i nemožných kopcích a horách v naší zemi a ještě před pár lety zdolával hory v zahraničí. Říkal, že takhle chodí už přes 60 let. Hory a turistika jsou jeho životním posláním. Když jsem viděl jeho životní elán, fyzickou výdrž, tak jsem slevil ze své pochvali za výkon.

A proč to vše píšu?

V neděli jsem byl opět ve "svém" lese. Nasával jsem energii ticha a přírody a čekal, jaká obohacující myšlenka mi přijde. Pořád nic, pořád nic, pořád… a pak jsem si uvědomil, že mi přišla myšlenka – rozběhni se. Proč mi přišla právě tahle myšlenka? 

Již přes rok jsem neběhal. Měl jsem velké problémy s bolestí zad. Dva lékaři mě posílali na operaci, třetí mi řekl, to zvládneme, ale je to i na vás. Rok uplynul, operace žádná, záda drží, ale je třeba pravidelně cvičit, cž s chutí dělám.

No a právě proto jsem si vzpomněl na dědečka z vlaku – pomalu, ale furt a na dědu turistu, který celý život šlape po horách. Proto se snažím držet jejich “rad” a rád na ně vzpomínám.

To nebyla náhoda.
 
I proto mně zřejmě přišla myšlenka – běž a já se v lese pustil do indiánského běhu. Pomalu, ale furt. To byla radost, to byla krása.

A já předtím čekal na nějakou obohacující myšlenku. Máte podobné prožitky?

Z myšlenek a prožitku v lese sepsal: Chalupský Pavel