Lehce palčivé téma.

Naše zdravotnictví je podfinancované. A co není. Každé ministerstvo natahuje ruku. A nejen ministerstva. To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou, říkal již slavný filozof Švejk. Něco na tom je.  

My všichni budeme muset hodování zaplatit.

Někoho to bude bolet víc, někoho míň. Ale zpátky ke zdravotnictví. Kdo by si nepřál mít kvalitnější, ale i dostupnější a hlavně bezplatnou zdravotní péči?
Nemocí, hlavně těch tzv. civilizačních (je to prý daň za to jak se máme dobře), které jsou rafinovanější, tedy nákladnější, je víc a víc.  Rovněž tak ceny lékařských přístrojů k jejich léčení.

O cenách léků ani nemluvě.

To vše je financováno z veřejného zdravotního pojištění. Souhlas. A teď k  věci.

Kamarádovo žena pracuje jako dealerka jedné mezinárodní firmy vyrábějící léky. Jen tak mezi řečí mi řekl, že jeho žena, která nabízí uvedené léky doktorům, bere měsíčně přes sto tisíc korun plus různé benefity. 

Jen jsem se nadechl. Hm hm. Kolik takových lékových dealerů u nás pracuje? Kolik léků se protočí v nemocnicích? Finanční náklady se zákonitě musí promítnout do cen produktů, tedy léků, tedy úhrady ze strany zdravotního pojištění. Tedy z peněz nás všech.

Ptám se tedy. Proč máme z veřejného zdravotního pojištění, přispívat na tak vysoké platy dealérů soukromých firem? Přesto, i proto se výrobcům léků tenhle byznys vyplácí. 

Jenom státu, tedy i každému z nás moc ne. Musí mimo jiné i proto každoročně vydávat víc a víc našich peněz na zdravotnictví. I proto stát zastropoval maximální doplatky na léky.

Ptám se. Co má ale tohle se zdravotnictvím společného? To nejsou platy lékařů a zdravotnického personálu.

Z rozhovoru sepsal: Chalupský Pavel