Jedna paní povídala.

  Dnešní zamyšlení nebude nadsázka, nebude se jednat o pavlačové drby. Jen jsem si vyslechl jednu starší paní, která prožila válku a dobu následující. Už jich moc není. Proto nečekejme a naslouchejme jim.    

Srovnávala.

Srovnávala dobu po válce, kdy byla nejen naše republika, ale celá Evropa postižena dlouhou, šestiletou, zničující válkou, která přinesla miliony mrtvých, miliony zraněných, miliony dětí bez rodičů, zničená města, celé vesnice, továrny….

Byl hlad. Přídělové lístky nejen na jídlo, ale i na uhlí, oblečení. Byla to zoufalá doba, kterou si nikdo z nás nedokáže plně představit. Ten prožitek je nepřenositelný. 

Přesto, jak paní říkala, nikdo z nás nenatahoval ruce, státe dej. Lidé chápali těžkou situaci a žili skromně z mála co měli. Prostě chápali a věřili.

Proto paní vůbec nechápe, jak dnešní politici srovnávají dnešní situaci s válkou.

Proto paní vůbec nechápe dnešní situaci, kdy jak říká, každý po státu natahuje ruce a chce peníze. Všichni ti se mají dobře. Mají se nesrovnatelně lépe, než jak jsme žili po válce. A MY jsme nic nechtěli. Proč ONI chtějí?

Byli jsme rádi, že je mír. To nám stačilo.

Abych řekl pravdu, nedokázal jsem ji v tu chvíli odpovědět. A VY?

Z rozhovoru sepsal: Chalupský Pavel